Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 27.11.
Xenie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Comming Out z kolekce Klucííí
Autor: Mysh (Občasný) - publikováno 22.1.2004 (19:17:15)
 

Comming Out

jednoho z mnoha gayů

 

 

…tenkrát mi bylo 17 let…

 

…z nekonečného dopisu  pro Moniku…

 

 

Ahoj Moniko! Píši Ti, protože jsem zmatený a nevím co dělat. Možná, že mi nepomůžeš, ale mě pomáhá už jen to, že Tě mám, a že Ti můžu psát. Chci abys věděla, že já stavím naše přátelství na první místo mého pomyslného žebříčku hodnot. Právě proto chci, abys o mě věděla úplně všechno, víš? Protože dnes věřím jen Tobě. Tobě Moniko.Když už víš to, že jsem na kluky…je toho víc co bys měla vědět. Moniko, udělal jsem jednu moc krutou věc. O lidech, kteří tohle udělali, nebo se o to pokoušejí, smýšlejí zarytci podivně. Nebudu to nějak protahovat. Moniko, chtěl jsem se zabít. No, možná to není správně napsáno, neboť  jsem se vlastně zabil, ale asi mě tam ještě nechtějí, nebo já nevím co se stalo, že mě vrátili na zem!!

Nevím, opravdu nevím co si teď o mě myslíš, ale ať už je to cokoliv, prosím, pochop mě jako člověka sobě rovnému, ano?

Víš, nebylo to poprvé co jsem dostal chuť na to, pokusit se podívat smrti do očí. Včera to bylo mnohem silnější, mnohem víc mě táhla svými neviditelnými chapadly, připomínala se každým okamžikem. Víš, byl jsem doma a tam mě to nějak vzalo. Když jsem viděl mamku s taťkou, bratříka a všechny sestřičky, jak se smáli a bavili, byl jsem si jistý, že tam nepatřím. Jsem prostě jiný. Neustále jsem si opakoval. Moc jim ublížím, když jim povím kdo jsem vlastně zač. Zabije je fakt, že jsem teplý! Neříct jim to? Blbost! Nebudu celý život žít ve strachu z prozrazení, být opatrný a tutlat. Ne, to nejsem já.Potom co jsem odešel z domu, jsem obešel pár svých známých, chvíli s nimi chtěl být. Křičel jsem, přesto mě nikdo neslyšel. Volal jsem o pomoc aniž bych otevřel ústa. Byl to zvláštní pocit. Zdálo se mi, že jsou všichni tak daleko, přesto jsem cítil jejich dech. Nesměl jsem dát nic najevo. Zametl jsem po sobě stopy, všechno o mne, všechno moje jsem spálil a hřál se o plameny. Ten pocit byl hřejivý, nebezpečný a pro mě barevný, zdál se mi posledním. Napsal jsem pár dopisů, mezi nimi byl i jeden pro Tebe.

A co dál? Prášky. Prášky, které mi předepsala doktorka a s varovným ukazováčkem mi zakazovala spolknout víc než jednu polovinu prášku denně. Řekl jsem si, že je to nejméně bolestivé. Chvíli Ti bude špatně, usneš a konec. Konec?

 Ten den jsem byl v kostele. Bylo mi trapně, víš? Protože pokud existuje Bůh, viděl mě. A já si dovolil přijít až k jeho domu. Asi jsem se zpovídal. Ne Bohu, ale všem ,kteří mě znají. Loučil jsem se s nimi. V hlavě jsem měl pořádný zmatek, přemýšlel jsem nad vším a nad ničím. Držím to v sobě 5 let.  Každý den se to samo hlásí. Každý den slyším v hlavě výsměšný hlas, který jízlivě říká: „nezapomeň! Jsi buzerant! Jsi teplouš! Buk! Jsi homouš!“ Není to příjemné.

O nic příjemnější nebylo samotné polykání prášků. Pustil jsem si hudbu, otevřel okno a zavřel oči. Jeden po druhém jsem je do sebe ládoval a skrze zavřená víčka mi tekly proudy slz. Bilo se to ve mně! Chtít a nechtít zemřít, ptát se proč a odpovídat, litovat se a nenávidět, proklínat sebe a chtít se mít rád! Nebyl, nebyl tady nikdo, kdo by mě pochopil, zatřepal se mnou, vytrhl a řekl:

 „co to děláš ?!“ nebo „rozumím Ti!“ Nikdy jsem za nikým nešel se svým problémem, nikomu jsem neřekl co cítím, co se mi líbí, co mám rád a co mě bolí. Nikdo o mě vůbec neví, nikdo mě nezná, nikoho nezajímám. Nemám nic, čím bych těšil své okolí. To je moje nicotná chudoba. Tělem probíjely nervové záškuby. 

Sedím u postele a koukám z okna. Půl jedné v noci. Ještě jsem měl sílu na to se obléci. Paradoxně proto, aby mi nebyla zima. Jaké to je? Co bude dál? Myšlenky se zpomalovaly, chladly, a já se slzami  v očích  dával sbohem všem. Věřil jsem, že bude konec…tak jsem to přeci chtěl. Rozbrečel jsem se jako malé dítě….nevím, jestli jsem litoval. Poslední pocity byly opravdu zvláštní. Smíšené a zmatené. Dlouhé a rychlé obrazy z mého prokřehlého života mi probleskávaly hlavou. Myslel jsem na Tebe, rodinu, přátele, na smrt jsem ale potupně čekal. Ještě jsem chtěl k telefonu! Zavolat mámě, říct ji, jak moc mi chybí, slyšet třeba jen její hlas, říct ji, že ji miluji. Že jsem jim to chtěl ulehčit, i když tímto způsobem………Tak moc jsem chtěl vstanout a vykřičet, že jsem tady! Já! Erik!

Nikdo neslyší!

Přivíral jsem oči. Zimou i únavou. Už jsem neměl sílu přemýšlet jestli to co jsem provedl, dopadne, co to je…přestával jsem tady být, sedět u postele a koukat se z okna. Před očima se mi promítl můj život, snad poslední pokus vidět se na zemi. Moje první kroky, pohled na mámu, zimní večer za okny, boule na čele, školní lavice, léto u vody, bráška a sestřičky……jakoby se přišli loučit se svým bratrem, s hyenou.

Přál jsem si, aby někdo zaklepal na dveře pokoje…a…zeptal se jen…jak se mám…

 

 

 

 

po 26-ti hodinách

 

 

 

 

 

Jsem tam? Kde? Chlad stále stejný. Ponuro a šedo. Cítil jsem nutkání promluvit, vydat hlásku. Jestli se uslyším. Nemám odvahu. Chvíli nemám odvahu ani se hnout. Nechci. Otvírám ústa a vyslovuji: „mami?“ Nic. Ticho. Začínám cítit ostrou bolest hlavy, vnímám padající kapky deště z okna, chlad od nohou, tlukot srdce.

Nevím na co myslím. Pokouším se vstanout. Po prvním pokusu jsem spadl zpět na zem. Zkouším to znovu a pomaleji. Sprcha mi pomůže. Stojím ve sprše, oblečený, hltám vodu, cítím její chuť, baví mě to. Voda! Voda! Začínám se bláznivě smát, štěstím i pláču! Miluji! Miluji vodu, můžu ji pít! Můžu žít a žiju! Zjišťuji, že jsem rád, že tady můžu stát a bláznit oblečený ve vaně! Všechno se mi zdálo tak nové, veliké a vzácné. Přemítal jsem nad hodnotami života, nad životem, co mi dává, jak je veliký a vzácný, jakou nepředstavitelnou hodnotu vlastně život má!

Dochází mi, co jsem chtěl udělat, a co bych tím způsobil třeba jen sobě. O co bych se ošidil. O vodu, slunce, o přátele, rodinu, cestování, lásku. Lásku? Zbrzdil jsem. Jsem gay. No a? Proto že jsem gay, nemůžu milovat? Blbost! „Jsem gay, jsem buzna!!“ křičel jsem s radostí. Překřičel jsem výsměšný hlas kdesi ve mně. Už to nebyl on, kdo mi to neustále připomínal a já se toho bál. Byl jsem to já. A sebe se bát nemusím. Jsem rád, že jsem. A co jsem? Gay! To je mě jedno. Tím se už netrápím. Pro mě je důležité to, že tady jsem.

 

Moniko, teď vím, co je důležité, co je dobré a co špatné. Je to za námi. No spíš za mnou. Mám radost, že můžu žít, učit se, poznávat, cestovat, bavit se a trápit..jako ostatní lidé.

Jsem rád, že jsem.  

Že jsem taky člověk.


Poznámky k tomuto příspěvku
BlueSky (Občasný) - 23.1.2004 >

Tak..to je...drsné.

Zprostředkování docela strašnejch pocitů. Asi ti někdo vytkne určitý patos, ale když se týká tak mladého člověka, vcelku i chápu, kde se bere. Tyhle citový a existencionální zmatky ne každý zvládne, každý je řeší jinak, no, jdu si pro spravení nálady přečíst něco veselého.


Body: 5
<reagovat 
Simonka (Občasný) - 24.1.2004 > Hezky, ještě že to dobře dopadlo :o)

Neveřím, že by se rodina otočila zády ;o)
Body: 5
<reagovat 
 Mysh (Občasný) - 24.1.2004 > Simonka> Moje ne. Díkybohu! Ale mnohých mých kamarádů to rodiče jaxi nevzali. No, ale to už je 5 let, a tenkrát to bylo docela jiné než dnes. Dnes, myslím si, lidé už víc smýšlejí unisexuálně.
<reagovat 
Simonka (Občasný) - 24.1.2004 > Je to tezkej krizek, jakakoli odlisnost je spolecnosti pozasluze potrestana a to je hnus!! je mi z toho smutno
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter