Pěkně stavěná, docela hezká, zato pěkně šílená. Fakt jsem měl docela obavy, že se najednou objeví houkačka a týpci v bílejch trikotech mi suše řeknou:
„Pardon mladíku, tahleta patří k nám.“
„Jo?“
„No jasně, hochu, jak ti to říkám. Je úžasně praštěná… Sakra, ta je pro mě jak dělaná, skoro mám pocit, že je přesně to, co jsem vlastně v životě hledal… Víš, holku, která ví, co chce, nenatřásá se před tebou jak nějaká nanynka, zatímco ty jen koukáš, aby ti ji někdo nevyfouk, protože kdekoli se objeví, tam se zaručeně něco semele.“
„Hmmm… a kde jsi ji našel, pokud nespadla rovnou z nebe?“
„Jo skoro bych řek, že snad z toho nebe spadla, pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo.“
Spal jsem v parku na trávě. Totálně mimo, úplně tuhej. Mohlo být tak kolem
jedenáctý, snad dvanáctý v poledne. Slunce pražilo a to mě uspávalo.
Najednou slyším, jak mi do ucha někdo šeptá, tak se zaposlouchám.
Ten hlas, skvělej, sexy. Vůbec jsem nevnímal obsah a smysl. Líbilo se mi poslouchat to něžný šuškání. Pak jsem si uvědomil – tohle není sen – a vzbudil jsem se.
„Jdeš na kafe?“ ptala se.
Sedl jsem si. Snažil se probrat v hlavě vymeteno. Ona si sedla vedle. Seděla na bobku, kolena pod bradou, usmívala se jako nějakej uličník.
Ještě pořád jsem nemohl uvěřit, že by snad mluvila se mnou, ale když se zvedla a rovnou mě brala za rukáv, abych už šel, vskutku nebylo pochyb.
Vstal jsem, pořád jako ve snu a ona mě vedla, jako bych byl nějaká oživlá loutka.
Vypadala jako dítě. Pocuchaný světlý vlasy, jako by se před chvílí vysoukala z peřin, vysoká mi byla sotva po ramena. Hubeňoučká v džínách a triku, s tím svým sexy hláskem, kterej mi pořád zněl v uších, jako bych ho už dávno znal.
Došli jsme na barovou zahrádku a ona objednala dvě kávy. Seděl jsem proti ní a nemoh se od ní odtrhnout. Krásný zelený oči a tak nevinnej pohled, že kdyby chtěla nevim co, tak jí to slíbím.
Ještě chvíli na tom slunci a mohl jsi nastoupit do boje za práva barevnejch, řekla a já pořád přemýšlel, odkud znám ten hlas, snad se mi o ní zdálo...
„Tak co, seš němej?“
„Ne, já... jak se jmenuješ ?“
„Jak chceš, abych se jmenovala?“
„Ty nemáš jméno?“
„Mám, ale co na tom. Budu se jmenovat jak chceš.“
„Tak jo, to se mi líbí já ti budu říkat Andílek, seš můj Anděl strážnej.“ „Právě si mě zachránila před úpalem.“
„Já jsem Zony, ovšem jsem ochoten se taky přejmenovat.“ „Jak chceš....“
„Myslím, že Zony není špatný, zní to docela dobře.“ „Zony.“
„Vyslovovala moje jméno tak krásně, že bych se byl do svýho jména zamiloval.“
„Takže ty máš chránit lidi v parku před úpalem?“
Kouzelně se zasmála. „ Všechny ne, jenom tebe.““ Jsem tvůj osobní Anděl.“
Teď jsem se zasmál já. „Jo a jak si mě našla?“
„Koukala jsem se.“
„Koukala si jak spím?“
„Jo.“ „Líbilo se mi to.“ „Sluší ti když spíš.“
„Proč jsi mě potom budila, kdybych to věděl.....“
„Zajímalo mě jak vypadá, když jsi vzhůru.“
„Jak to vypadá!?“
„Když jsi spal, vypadal jsi kouzelně, tak mě zajímalo, jestli umíš kouzlit i tak.“
„Umím?“
„To se uvidí.“
„No, víš, nebudu ti tvrdit, že přesně vím o čem mluvíš.“
„To taky nemusíš.“ „Nejdřív ti chci něco ukázat.“
„ Ani nedomluvila, už mě držela za ruku a vedla mě cestou z parku..“
„ No páni, kde to jsme?“ Zeptal jsem se, když jsme dorazili.
Byla to malá vilka, připomínala spíš zámek.
„Tady někdo bydlí?“
Mezi jednotlivými místnostmi nebyly žádné dveře. Procházeli jsme pokoje. Všechny místnosti byly prázdné, což jen umocňovalo jejich ohromné prostory. V pokojích byla na zemi opadaná omítka, která na zdech tvořila mapy obnaženého zdiva, pod okny ležely střepy po rozbitých okenních tabulkách.
Najednou mě zastavila.
Stáli jsme před místností, kterou jedinou od nás dělily dveře.
Podíval jsem se na ni. Vypadala vzrušeně.
Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet
Tahle malá holka mě přivede do nějakýho baráku, kam by rozumnej člověk nechodil ze strachu, že mu spadne na hlavu...
Najednou se zeptala: „Kouzlíš Zony?“
„Co?“
„Chci vidět, jak kouzlíš.“ „Ukážeš mi to?“ V očích zase krásnej nevinnej výraz.
„Rád bych ti ukázal všechno, Andílku, ale...“
Sotva jsem načal větu. Ona otevřela dveře a pohybem ruky mi naznačila, ať vstoupím.
Dveře se za námi zavřely.
V tom pokoji se dělo něco zvláštního. Celá místnost jakoby tepala a pulsovala v naprosté neexistenci času. Stáli jsme uprostřed nádherného pokoje s dlouhými záclonami na oknech.
Najednou mě zaplavil pocit štěstí, naprostého všeobjímajícího štěstí. A láska tak silná, tak neodvratná, až jsem jí byl zcela pohlcen.
Vše kolem jen svítilo, jen zářilo láskou a štěstím.
Podíval jsem se na ni. Byla nádherná. Pořád stejná jako předtím a přece jiná.
Cítil jsem ji všemi svými smysly. Sál jsem její vůni, chutnal ji, celé její tělo, vnímal celou její osobu, jako součást sebe samého a vše bylo tak přirozené a krásné.
Mluvila ke mně aniž by používala ústa její myšlenky jsem mohl číst stejně jako své.
„Nikdo neumí kouzlit jako ty, Zony.“ „Všechno štěstí, všechnu lásku, kterou máš, umíš rozdávat a vše tak září.“ „To je to nejkrásnější kouzlo.“ „Děkuju, Zony.“
„Chci být s tebou, chci aby to nikdy neskončilo, nechci abys odcházela...“
Všechno mi najednou dávalo smysl, já, ona, tenhle pokoj, celý můj život, vše v jediném okamžiku.
„ Ach, Zony.“ „Všechno, po čem toužíš, máš.“ „Jen otevři oči!“
Otevřu oči.
V parku, už se smrákalo. V hlavě mi bzučelo, jako v úle.
Vstal jsem a vydal se cestou v parku k barové zahrádce, kde jsme spolu seděli.
Najednou šla proti mě. Skutečně, to byla ona, ty vlasy, džíny, triko, ta malá postavička. Šel jsem rovnou k ní.
„Ahoj, Andílku.“
„Andílku?“ „Známe se?“
„Jasně, já jsem Zony.“ „Půjdeš na kafe?“
Objednal jsem.
Ty nádherný oči.
Není moc rozumný, ležet celej den na slunci.