Jak umírají vločky
Když za okny se snáší sníh
a ticho okolím se nese,
tak jedna vločka na dlaních,
v kapku rosy promění se.
Pak zkutálí se z dlaně na zem,
na tisíc střípků roztříští se.
A jedině snad velký blázen,
chtěl by střípky složit zase.
Kde je však té vločce konec?
Snad vznesla se zas k oblakům.
Snad zdobí dušičkový věnec,
já nevěřím však zázrakům.
Ta sněhobílá křehká vločka
až příliš připomíná mě.
Vznaší se jak mrštná kočka,
- když dotkne se země, roztaje.
Tak umírá vločka za vločkou
však záchrany již pro ně není.
A nikdo nepozastaví se nad břečkou,
v niž se sněhobílá vločka změní.
Tak lidé své kroky v břečce zmáčí,
avšak neslyší to žádný z nich.
Jak vločky svorně tiše pláčí,
když promění se v mokré nic.
|