|
| |
 |
|  |
„Nemusí být zákonitě vždy tajemné jen to, co si nedokážeme vysvětlit.“ „Tajemné, příjemně tajemné může být i to, čehož si jako lidé nejsme vědomi, co nás míjí v běžném životě, co nevnímáme jako běžnou, každodenní rutinu, všechno to, co považujeme za náhodné zpříjemnění osudových okamžiků v životě.“
„Všechno to je důkazem ne tajemnosti jako takové, nýbrž nevědomosti, či neschopnosti uvědomit si, co všechno je součástí lidského bytí.“
Vzpomínky na dovolenou
Bylo srpnové pozdní odpoledne. Slunce již padalo k obzoru a na nebi nebyl ani mráček. Blížila se klidná teplá letní noc, ale že tato noc nebude zase až tak klidná, to nemohli mí přátelé stejně jako já v tu dobu vědět.
Posbírali jsme věci a chystali se k odchodu. Během dne bylo u rybníka tak narváno, že se pomalu tvořili fronty, aby se lidi dostali do vody. „Měl jsem pocit, že tam vepředu někdo prodává nějaké nedostatkové zboží, protože lidí stále přibývalo.“ Teď už bylo u rybníka pusto prázdno a tak jsme i my zvedli kotvy. Zamířili jsme do hospůdky, která byla jen pár desítek metrů od rybníka a zároveň z jejího zápraží bylo vidět do kempu, kde jsme stanovali.
Pozdní odpoledne a večer patřil tomuto místu. V hospůdce jsme se pomalu stávali štamgasty, ale toho si mladá vrchní nemohla všimnout, protože za to léto, se u jejich stolů muselo vystřídat mraky lidí. „Paráda!“ zvolal jsem. U našeho stolu bylo volno a tak jsme všichni usedli.
Každý večer jsme začínali přípitkem a nějakým vtipem. Během naší dovolené jsme se všichni několikrát vystřídali a tak s postupem času, začali vtipy docházet.
Jukebox vyhrával jeden hit za druhým.
Venku se setmělo a jediné co bylo vidět, byly táboráčky z kempu a hvězdy na jasné obloze.
Najednou se daly stoly do pohybu. Všichni se snažili udělat uprostřed sálu více místa, aby bylo kde tancovat. Netrvalo dlouho a hospůdka začala praskat ve švech. Bylo to jako malé zemětřesení, ale všem se to očividně líbilo. Ani nás nemusel nikdo dlouho pobízet, abychom se zapojili do toho šíleného reje. Bylo to ďábelské. Každý už něco vypil a tak na parketu byla ohromná spleť lidských těl. Na první pohled nebylo jasné, čí je která noha, natož pak ruka nebo jiná část těla. Ten večer jsme se bavili, jako nikdy.
Zábava pokračovala dlouho do noci. Táboráčky dávno dohořeli a většina lidí už šla spát. Hudba dohrála a i hospůdka se začala vyprazdňovat. Ani jsme si toho nevšimli a tak přišla zavírací hodina. Na vrchní bylo vidět, že toho má dost, ale netvářila se tak, že by ji to netěšilo. Když mne to napadlo, potutelně jsem se na ni usmál a ona se usmála na mne.
Z hospůdky jsme vycházeli do tmy v družném objetí. Alkohol z těl dávno vyprchal, za což jsme vděčili tanci a tak se každý trošku zaklepal, protože se venku mírně ochladilo. Přemýšleli jsme, kam se vydat. Nikomu se ještě nechtělo spát a tak ani nevím koho vlastně napadlo přejít cestu a vydat se tmou, po úbočí, lesem.
Po chvíli jsme vyšli z lesa, který končil až na hřebenu. Před námi byla louka, která jakoby nikde nekončila. Od východu se k nám začínali prodírat jemné světelné paprsky, vycházejícího slunce.
Sledovali jsme hru barev na obloze. Neproniknutelná černá se měnila v tmavě modrou, pak světlejší a světlejší. Následovala oranžová ve všech možných odstínech. Takovou paletu barev by nenamíchal žádný malíř. Po té se pomaličku začalo přes horizont tlačit slunce. Nejprve jen maličký bod, který ještě párkrát zmizel a pak již toto přírodní divadlo končilo, protože sluneční paprsky doletěly k našim očím a již se do slunce dívat nedalo.
Tomuto slunečnímu kouzlu však předcházelo něco, co mě natolik zaujalo, že jsem o tom později napsal.
Najednou někdo upoutal naši pozornost na opačnou stranu oblohy. Všichni se otočili k západu a na temné obloze, která ještě čekala na příchod nového dne, uviděli něco, nač nezapomenou do konce svých dní.
Vysoko nad námi se míjeli nějaké satelity, které jsme viděli jako rychle letící světelné body. Odráželo se od nich slunce a jeho paprsky v té výšce zanikali v neproniknutelné temnotě. Pod satelity se objevili k zemi padající „úlomky hvězd“. První, druhý a najednou jich byl celý déšť. Pršeli k zemi. V atmosféře jich většina začala hořet, což na tmavém pozadí vypadalo opravdu překrásně. Stáli jsme tam s otevřenými ústy a sledovali tuto neopakovatelnou scenérii. Padali další a další. Jako by to nemělo konce. Byla to tak krásná podívaná, že jsme si přáli, aby to nikdy neskončilo.
A za všechno může slunce!
Začalo nás bolet za krkem a tak jsme se rozhodli lehnout si do rosou zalité trávy. Z leže se nám dívalo mnohem lépe, ale co to? Právě začalo vycházet slunce. Ještě bylo někde pod horizontem, ale jeho paprsky nekompromisně ukončili tuto nádhernou podívanou. Vše zmizelo stejně tak rychle, jak se objevilo. V tom momentě jsme si uvědomili, že na východě se začíná další představení.
„Koho by napadlo hledat něco tak úchvatného, jako jsou přírodní jevy, které se do nekonečna odvíjejí nad našimi hlavami, koho by napadlo radovat se z něčeho tak pomíjivého jako je to, co jsem vám právě popsal.“
Toto je příběh, kde nefigurují žádná jména, ani to kolik lidí vidělo skutečnou krásu, která se odehrála nad námi, toto je příběh, který vám má ukázat, kde se skrývá podstata všeho toho, z čeho bychom se měli naučit radovat a co bychom měli začít vnímat, jako sebe samotné.
MARTENS de Adaleans 7. IV. 2000
Všem nám bylo fajn, ale nikomu se najednou nechtělo vstávat. „Do stanu to bylo opravdu trošku z ruky a tak jsme unavení usínali na místě, kde jsme si lehli.“
|
|
|
