V tísnivé samotě prastarých hvozdů, jež zažily prvotní tmu.

Kdy při prvním Luny svitu, rodil se první pradávný lid.

To ještě je provázel po cestách prvních v těch hvozdech prastarých Rohatý bůh,

učil jak dům postavit a pole poorat,

a Matka bohyně učila jak o zvířata pečovat a obilí sít.

V té tísnivé samotě pradávných hvozdů, kdy první zlo stvořil divoký hřích,

kde porušil největší tabu mladý čarodějník.

Pak proklet on navždy, bohem a bohyní.

Prochází v úplňku, stínem a bolestí v přerodu strašlivém v bestii příšernou,

žal a smrt nosící pod svitem nočního slunce.

Za svitu Luny nočního slunce, v těch hvozdech prastarých,

ve vlčí bestii stále se měnící, teď činí pokání.

Jen panna spanilá, krve královské, té krve čisté,

snad jednou ho zachrání z té kletby pradávné, zlé a nečisté.

Kolik jen staletí prošlo a nic?