|
|
|
| |
Ticho klíčí
z každého výkřiku
z okna mostního oblouku
mrká na mě levý břeh Vltavy
vody tekoucí
do mých nozder uší
uskřípnutý pískot tramvají
trepanovanou částí sám sebe
topím se po pás
v nažluklém listí plného novinových
výstřižků
lidských částí a těl
kdo sestaví z babylónu šlápot
na dlaždicích
sluneční hodiny
a ponoří se do roztaveného kotouče času
kdo se odváží vypít duhu
z kaluže vedle trhu s ovocem a zeleninou
k vlastní vůli bez dluhů
kdo bublinky oxidu myšlenek
natlakuje do bandasky svých všedních dnů
a oslaví příchod militantního rána
kdo se provlékne ouškem jehlice minulosti
aby rozpáral budoucnost vyšitou
na karmínové krvi opukového zdiva kostelů
dávného řinčení modliteb a pokory před narozením a smrtí
Prorážím hlavou oblohu obvázanou paprsky obzoru
abych se vrátil na zem
a v protivětru nerovnováhy
cizím hlasem zakřičel
Zastavte tu dívku tu tramvaj jedoucí
zastavte se a otočte
po zádech vám šplhá váš stín
podobizna
v mlze dechu na zrcadle výloh
akrylové prsty
čmárají milostné kruhy mlčení
do kvadratury kamenných hvozdů
|
|
|