Měla jsem štěstí. Byla to továrna na cukrovinky. Alespoň něco.
Třísměnná pracovní doba. Cože? Mým velkým problémem bylo zvyknout si na pracovní dobu od šesti, ale chodit do práce na 22. hodinu? Ne, to na mně bylo vážně trochu moc.

"Máme velikou nezaměstnanost, musíte si vybrat ze stávajících profesí, jistě byste nechtěla být úplně bez práce," sdělila mi s důležitým výrazem v obličeji pracovnice Úřadu práce.

První den mě naštěstí čekala ranní směna. Značně posilněna dvojitou dávkou kávy, než byla má obvyklá míra, jsem vykročila budovat kapitalistickou společnost. Ne, vlastně demokratickou.

Má pracovní karta poctila svou přítomností píchací hodiny a já vešla do nového zaměstnání. Pracovat u pásu byl vždy můj sen! Jeden  pytlík padal do krabice za druhým a já kontrolovala, aby se ta potvora nezasekla. Páč kdyby se to stalo, musela by mě poctít svou přítomností má nadřízená, vyučená Magda, která momentálně tajně na toaletách vdechovala opojný dým zázraku, zvaného  cigareta.

Neměla jsem patřičné vzdělání, takže jsem byla nucena vyslechnout projev této chudinky, které se zase jednou chtěli pomstít a naschvál jí přidělili nějakýho magora.

To jako mně.

Následovalo ale pár směn a já mohla už jako správný mazák postoupit ke kvalifikovanější práci. Kupodivu mě práce i začínala bavit. Největším kladem tohoto pracovního manželství bylo, že po příchodu domů nastával toužebně očekávaný klid. Žádné přemýšlení nad tím, zda jsem nezapomněla vyřídit nějakou veledůležitou korespondenci, či snad objednat přesně 4 krabice papíru do tiskárny.

Vypnula jsem vždy mezi uložením píchací karty zpátky na místo a dveřmi vrátnice na ulici. Někdy v té době pro mě práce přestávala existovat. 

Zvykla jsem si i na noční směnu. V půl desáté se na ulici už mnoho lidí nepohybovalo. Popravdě řečeno, po dobu cesty do práce jsem téměř nikdy nikoho nepotkávala.

Radniční hodiny  právě odbíjely půl jedenácté, když jsem si konečně uvědomila, že už jsem u parku. Byla jsem neobyčejně unavená a cesta ubíhala ve spánku. Několikrát mě napadlo jaké je štěstí, že v tuto dobu auta téměř nejezdí.

Pyšně jsem si to vykračovala ve svých nových lehounkých šatech za 250 Kč z tržnice a v duchu probírala, jakou že  to dobrotu dnes večer budu klohnit. Tyto večerní seance s plotnou se staly mým tajným rituálem. Jediné na co jsem se po svých nočních směnách těšila. Vždy jsem si vyhlédla nějakou specialitku, kterou bylo nezbytně  nutné vyzkoušet. Tentokrát byl na pořadí dne kuřecí salát. Probírala jsem si předem  pročtený postup. Někdy mezi nakrájením kuřecího masa na kostičky a rozpálením pánve jsem uslyšela kroky. Zastavila jsem se, rozhlédla, ale nikde nikdo.  No co,  asi nějaký obětavec šel vyhodit koš nebo vyvenčit psa. Pozorně jsem poslouchala a když nebylo  slyšet nic jiného, než šustot listí krásné teplé letní noci, šla jsem dál.

Kroky se ozvaly znovu.

Jo, a teď po mě skočí, k nosu mi přitiskne  šátek s terpentýnem, odvleče si mě někam do auta a na  konci města mě  zneuctěnou pohodí do pangejtu.

Probuď se holka, podívej na svý oblečení a běž klidně domu. Ten úchyl by musel bejt navíc slepej.  Buď bezstarostí! Tvé panenství zůstane zachováno  na věčné časy.

Uklidněná promluvou se svým lepším já jsem se ušklíbla a přesto jsem se raději dala do mírného poklusu, co mi to jen mé lodičky s osmi centimetrovým podpatkem dovolily. Vrátka, branka, Huráá. Jsem v cíli!

Celá uřícená jsem začala šátrat v kabelce s úmyslem najít své titěrné klíče, což bylo velmi nesnadné vzhledem k tomu, že svazek jich obsahoval 10 a navíc dělal klíčům společnost kominíček pro štěstí.

Vtom těsně přede mnou spadla černá koule. Lekla jsem se a  konečně nalezené klíče se rozezvonily o nedávno dokončenou zámkovou dlažbu.
Podívala jsem se, cože mě to málem zastavilo mé, už tak během poničené, srdce.

Sára. Kdo jiný. Má milovaná kočka.

Zvedla se a letěla jako o závod směrem k městu. Najednou se zastavila, popocházela do kolečka a začala mňoukat. Zvyklá zažívat úspěchy své spolubydlící jsem se vydala za ní.

Hrdinko, řekla jsem si. Příště si na přepadnutí musíš najít lepšího násilníka než ježka.

"Pojď Sáro", řekla jsem nervózní kočce zklamané, že tahle koule opravdu jíst nepůjde, "čeká nás mrazák. "

A společně jsme vyrazily směrem ke sporáku.