Sama nikdy nebudu, ujišťovala jsem se. Nikdy jsem zrovna neměla ráda ženy nebo muže,
kteří zůstali sami bez partnera, aniž by tento úctyhodný kousek zvaný životní partnerství
zkusili. A taky že ne, ve svých dvaceti osmi letech jsem žila se svou kočkou v domku po babičce.
Nic velkého. V přízemí čtyři místnosti a nahoře veliká půda. Navíc veliká zahrada s
kouskem lesa. Můj sen. Vytrvale jsem čekala na svého prince, který přijede na bílém koni. Ale ono stále nic.
Žádný ten pitomý oř nebyl schopen před mým domem zaržát, natož přivézt švarného jinocha!
Časem se ukázalo, že moje drahá životní společnice, kočka Sára, je mírněji řečeno
lehčích mravů.
Jednou si to takhle přikráčí k večeři s krásný černým kocourem. "Tak ty máš přítele, to jsi šikovná," lichotím jí "alespoň jedna z nás má štěstí."
Tedy, ne, že bych jí nezáviděla…
Jaké je mé zděšení, když si to drahá Sárinka druhého dne přihasí s naprosto zrzavým
kocourem. Vrhne na mě pohled, co jako že proti tomu mám!
Dávám jí zapravdu: "To víš, že jo. Ke tvé sametově černé srsti, se lépe hodí zrzavý
partner. Vynikneš." Spokojeně přimhouří své hnědozelené oči a lenivým vznešeným krokem vede svého partnera k radiátoru. Zatím se věnuji přípravě pohoštění pro naši vzácnou návštěvu.
Neuplyne ani měsíc a dámě už pěkně narůstá bříško. Po jedné z mnoha prohýřených nocích
si přivede domů mourovatého kocoura s černýma ušima. "Tak Sáro, na slovíčko. Nechtěla bys mi vysvětlit, kdo je otcem?" Kočka se tváří jako neviňátko a začne vinout své značně kulaté bříško okolo mé nohy, jako
by mi chtěla připomenout, že s maminkami se musí jednat v rukavičkách.
Rezignovala jsem.
Stalo se však nevídané. Na večeři zůstával stále ten samý kocour. Jednoho dne Sáru hledám, ale stále se nedaří. Pouze je slyšet mňoukání. Tichounké. Jako by
odněkud z podkroví. Vylezu na půdu a pátrám.
Leží v koši se starým prádlem, okolo ní čtyři malá prasátka, totiž koťátka.
No ty jsi ale šikulka! Snažím se zpod nich vytáhnout špinavou košili. Sára si však své
potomstvo brání. Vtom na mi na zádech přistane něco tvrdého. Otočím se. Á, náš tatínek,
tedy doufám. Mocně na mě prská a já s úsměvem na tváři raději couvám. Kocour se blíží ke
své milované a začne ji celou oblizovat.
Taky bych chtěla, aby mi někdo takhle s láskou olizoval tlamičku, totiž tvář. Postesknu
si.
Jenže na to je potřeba udělat krok a další krok... Umím jen hajcat si vlastní
bolístky, starat se o kočku. Jo a ještě taky umím perfektně vyplejt záhon!
Chlapi, kde jste?
A ten pitomej oř ne a ne ržát! |