… o Michalovi nikdo neslyšel,
Michala nikdo neznal
Mohl jsem se samozřejmě koukat na hokej. Mistrovství světa, finálovej zápas. S Finama. Ale nijak zvlášť mě ta představa nelákala. Přišel jsem domů někdy kolem čtvrtý, venku bylo hnusně horko, celá Praha rozpálená. Na Staromáku čtyřicet tisíc lidí. Nebo čtyři sta? Měl bych se podívat do novin. Lezou mi krkem. Hokejisti. Mistři. Jestli to vyhrajem, bude zas všude bordel. Všude ožralové, pivo, šampaňský. Střepy. Byl jsem zpocenej, pustil jsem si větrák, ale nefungovalo to moc, mladá už byla na tý párty. Ani vzkaz nenechala. Dole na sídlišti prázdno, všichni zalezlý u telky. Panelák horkej. Nalil jsem si kolu, 0,5l navíc. A vytáh jsem z tašky knížku, co jsem dostal. Mám kámoše. Spisovatel. Tuhle mu vydali v nějakým malým nakladatelství. Je to bejvalej kolega. Spolupracovník. Asi jeden z nejlepších přátel, který mám. I když jich moc nemám. Protože jich moc nemám. Chytrej kluk. Trochu šáhlej. Jednou jsme se dali do řeči kvůli muzice, poslouchal podobný věci jako já. Přišel jsem do Prahy z malýho města, hodně mi pomoh. Trochu se votrkat. Víc si věřit.
Dlouho se známe. Ale to, že píše, jsem se dozvěděl až dneska. Zavolal mi. Už spolu půl roku nepracujem. Našel jsem si místo u Oskara, líp placený než ve starý bance. Teď tam zas pracuje mladá. V tý bance.
Od tý doby, co jsem odešel, jsme se vlastně s tim kámošem neviděli. Až dneska mi zavolal.
„Něco pro tebe mám.“
Neměl jsem moc chuť courat po rozpálený Praze. Ale přemlouval mě. Že mi to určitě musí dát dneska. Tak jsme si dali sraz. Ve Slávii. Přišel jsem první. Seděl jsem a koukal na Národní divadlo. Ulice byla rozkopaná. Tramvaje jezdily jinudy. Přemejšlel jsem, co pro mě asi tak může mít. Možná nějaký cédéčko. Oba máme rádi Toma Jonese, tak jsem doufal, že mi nepřinese to nový, protože už ho mám. Koupil jsem si ho, hned jak vyšlo. Ale to už je taky nějakej pátek, tak snad vezme něco jinýho.
Přilít asi o dvacet minut pozdějc. Ale nezdržel se. Jenom mi dal ten balíček. V takovým tom žlutohnědým balícím papíře. Přelepenej tenkým proužkem čirý lepící pásky.
„To je bomba?“ Dal jsem si balík k uchu. Abych si jako poslech, jestli netiká.
Zasmál se.
„Trochu. Vyšla mi knížka.“
„Ty...?“
„No. Píšu. Pod pseudonymem, tak se nelekni. Hele, sorry, já musim fakt letět, máme dneska ten mejdan.“
„Jasně. Díky. Čau.“
Podal mi ruku a zmizel, koukal jsem z oken Slávie, jak jde směrem k Tescu, jenom kousek jsem ho ještě viděl jít. To neni moc dobrej úhel na pozorování. Z místa kde jsem seděl. Zvláštní kluk. Hodně chytrej. A spisovatel. Někdy jsem si vedle něj připadal jako idiot. Jenže to jsem si vedle mladý připadal často taky. Znova jsem si nalil kolu. A napil jsem se.
.I.
Na světě, tak, jak ho všichni znáte, žijí lidé, kteří jsou jiní než ostatní. Není jich mnoho. Řádově desítky tisíc.
Nějak si říkají. Nikdo, kdo mezi ně nepatří, neví jak. Jsou velmi chytří. Ještě daleko chytřejší, než by si leckdo dokázal představit. V první řadě vědí, že všechno je úplně jinak, než si myslíte právě teď.
Umí si navzájem číst myšlenky. Někteří umí pohybovat věcmi. A někteří, svým způsobem vlastně všichni, umí pohybovat světem. Jsou společenstvím. Jednají na základě kolektivního vědomí a do nejmenších podrobností plánují každý krok lidstva. A nejen plánují. Dohlížejí na to, aby se jejich plány plnily. Mají pomocníky mezi umělci, vojevůdci a politiky všech zemí. Ovládají síly černé i bílé magie, vyznají se na burze, řídí pohyb atomových ponorek po dnech oceánů.
Oni. Skuteční pánové tvorstva. Ale mají nás rádi. Jsme jejich slabostí. Berou si naše ženy a muže a žijí s nimi, aniž by jim odhalili své nitro. Jsou velmi citliví a jejich cit je pak svazuje, někteří z nich se zblázní z nenávistné lásky ke svému přihlouplému protějšku, jiní se z pout závislosti dostanou včas. A přežijí. Přesto jsou, i ve své slabosti, silnější, než kdokoli z vás.
ONI. Ale mají nás rádi. A hledají si mezi námi Adepty. Oťukávají je, krouží kolem nich. Ale nemohou se s nimi spojit. Rozhodně ne přímo. Rozdíl mezi nimi a obyčejnými lidmi je tak velký, že Adept by se při náhlém otevření očí mohl zbláznit. Stává se to. Mnoho hledajících se zblázní. A snad právě proto se o NICH dozvíte nejspíš za zdmi psychiatrických léčeben. Bláznům nikdo nevěří. Blázni si nevěří ani mezi sebou. Každý je zahleděn do svých vlastních bludů. Střípky tajemství jsou natolik roztroušené, že celek není možné zahlédnout. Celek je neviditelný.
Ostatní, ti co zkouškou projdou a nezblázní se, tajemství úzkostlivě tají.
Na mladé Adepty se musí pomalu. Zlehka. Do umění vidět svět s otevřenýma očima je zasvěcují Světlonoši. To jsou lidé, kteří se ve vývoji zastavili někde uprostřed mezi lidmi normálními a mezi NIMI. Neznají celou pravdu (ve skutečnosti na to ani nemají předpoklady, aby znali celou pravdu.) Nezřídka vůbec netuší, že jsou Světlonoši. A je to pro ně vlastně lepší. Často jsou to umělci - spisovatelé, malíři, básníci. Nebo filozofové. Někteří vynikající. Někteří nikoli. Pro Adepta, pro bytost se základními předpoklady, znamenají ale na počátku cesty mnoho, ať už jsou čímkoli. Pomalu sdělují, že ještě existuje jiný svět, než ten, který Adepti znají. Někteří Světlonoši to sdělují ve svých knihách, obrazech, písních. Adept se pak pomalu osměluje, rozvíjí. Začíná chápat. A pokud má dostatečně vyvinuté všechny smysly, pokud je připravený, může zkusit oči otevřít. Těm, kterým se to podaří je otevřená cesta kamkoli. Z těch, kteří připraveni nejsou se buď stávají blázni, nebo noví Světlonoši. Úspěšný Adept zjistí, že Světlonoše překonal, ale protože ten mu prokázal službu a otevřel pro něj nový svět, většinou si jej vydržuje. Světlonoš, však často sám pozná, že byl překonán a ve chvíli, kdy zjistí, že jemu zůstaly brány království uzavřeny, většinou pro něj další existence ztrácí smysl.
Úděl takových Světlonošů je vlastně velmi krutý. Bývají totiž ve většině příkladů stejně citliví jako ONI. Jen nedisponují schopnostmi, které by jim umožnily projít nesmírně komplikovaným a náročným iniciačním obřadem. Často si velmi dlouho nepřiznají, že království opravdu nedosáhnou. Nemohou a nechtějí si to přiznat, protože podvědomě vědí, že by tato jistota znamenala jejich konec.
Ti nejlepší Světlonoši jsou zároveň i ti nejcitlivější. Obětují svému snu všechno. Bojí se, někoho si vzít, či se k někomu připoutat, protože by je jejich láska mohla svést z cesty. Stráví valnou většinu života odříkáním a ničí se marnými nadějemi, že se jim časem podaří sestavit ty roztroušené střípky vědění dohromady, že rozluští tajemství.
Ale dřív nebo později objeví, díky vrozené citlivosti a získané moudrosti, své hranice. Narazí na své definitivní bariéry a zjistí, že už nemohou výš, protože výš už mohou jen andělé. A to oni nejsou.
Objeví, že svět je skutečně příliš těsnou klecí. Ale že pro ně cesta ven chybí. Že se nemohou ani pohnout. A že to tak zůstane. Napořád. Začnou nenávidět obyčejné lidi, že jsou tak obyčejní, a anděly, za jejich lesk a slávu.
A začnou nenávidět sebe.
Pro tak vnímavé bytosti je sebenenávist hluboká studna plná rudě opaleskující rozkoše, na jejímž dně čeká zapomnění.
Cesta ke dnu je ale dlouhá. Zbytečně dlouhá. Dal bych nevím co za to, kdyby ji ten zasranej pánbůh zkrátil aspoň na polovinu.
|