Včera byl říjen a kameny na větvích zpívaly o své samotě. Slunce žhavilo páchnoucí vějíře až k extázi.
Kolem proletěly roje plechových kaštanů.
Opice přestala dýchat.
Tajemný kufr se nafoukl a začal řvát na košťata, až se utopila jelenicová rukavice.
Pánovi ukradli bradavku a nyní pláče.
Ó svět je zlý. Vyznej se v něm člověče, překvapí a neporadí, nevaruje – ach křehké potoky zrcadlových rohlíků, má člověk dostatek vůle a prostředků, aby tě, světe, pochopil?
Parádní slamák se zašklebil a pak se roztekl. Kdo jiný by měl svět pochopit, když ne člověk?
Nevidíte pochodující mladé mrkvičky, nevěříte zpěvu klimbajících senegalských diářů?
Nevěříte?
Šunka hoří v hrdle ledního medvěda!
Poslouchejte dobře!
|