Procházím se kukuřičným polem a sluníčko mi svítí nad hlavou. Je ve mně nahromaděna spousta energie. Začnu proto rozverně poskakovat a tančit mezi kukuřičnými klasy. Na chvíli pociťuji opravdové štěstí a euforii.

  Mé veselé skotačení však zarazí hrůzný pohled. Kráva. A požírá jeden z plodů kukuřice. „Proboha co je to za krutost?!“ ptám se sám sebe ve stavu absolutního zděšení. „Jak může někdo něco takového udělat? Takovým způsobem devastovat sémě naší matičky Země?“ V očích krávy se zračí chladná krutost, zároveň tam však vidím výsměch. Výsměch mé osobě, mé lítosti. Klekám si na kolena a začínám usedavě plakat. Kráva pootočí hlavu a upřeně se mi podívá do očí. Takhle pohrdavý pohled jsem snad ještě nezažil. Úplně je z něho vidět, jak si to podlé zvíře myslí cosi o mé ubohosti. V tuto chvíli pociťuji opravdovou a čirou nenávist. „Kdepak! Já ubožák nejsem! Ubožák jsi ty, kdož jsi bez citů!“ křičím se silně emotivně zabarveným hlasem na krávu. Tentokrát však této zlo rozsévající bytosti nestojím ani za pohled. Ale to mě přece nezlomí, ba naopak. Cítím povinnost jednat. Hromadím v sobě všechny své síly a po hlavě se rozbíhám směrem ke krávě. Následuje ohromná rána a já padám do mdlob.

  Asi po půldni se znovu probouzím. Už se stmívá a mě příšerně bolí hlava. O kus dál leží nehybně v kaluži krve kráva. Je mrtva. Jen na malou chvíli pociťuji lítost nad svým činem, ale má právo takhle krutý tvor vůbec žít? Jsem skálopevně přesvědčen o tom, že ne. Srdce mě však doopravdy zabolí při pohledu na ohryzaný plod kukuřice. Přichystám mu provizorní hrobeček a z opodál se válejících klacíků sestrojím úhledný kříž.

  Jak tak jdu za stmívání po polní cestě domů, přemýšlím o spoustě věcí. O životě, o smrti, o vině, o trestu, o spravedlnosti… Vzpomínám, jak se vlastně stalo, že ze začátku tak příjemný den dospěl k tak ošklivému konci. Zítra se musím probudit a začít znovu.