|
| |
 |
Zachránce....
Autor: Black (Občasný) - publikováno 22.1.2001 (13:43:32), v časopise 26.1.2001
|
|  |
Ležela pod mostem schoulená v malé odrané dece. Snad spala. Viděl jsem pouze její obličej, špinavý a zkrvavený, její splihlé hnědé vlasy, její útlounké tělíčko. Mohlo jí být tak kolem osmnácti let. Zachvěla se a otevřela oči. Viděla můj pohled a schoulila se ještě víc. Přišel jsem k ní. Šíleně se chvěla. U jejích nohou jsem uviděl kastrůlek s drobnými. Myslela si snad, že ji chci okrást a rychle si ho schovala pod deku. Vypadala unaveně. Měla krásné modré oči. A dlouhé řasy. Usmál jsem se na ni.
„Jestli čekáš, že se s tebou vyspím za prachy, seš na omylu. Nejsem zas až taková troska.“
„Já od tebe nic nečekám,“ řekl jsem klidným hlasem. „Vlastně ano, čekám. Nechtěla bys jít do jednoho domu? Je tam spousta lidí jako jsi ty. Je tam teplo, dostaneš najíst a když budeš pracovat můžeš tam i přespat a najít si tam práci.“
„Těm vašim kecům nevěřím. A jděte pryč, tu nemáte co vokounět.“ Prudce vstala, až se jí kastrůlek s penězi vysypal. Začala mince horlivě sbírat. Pomohl jsem jí. Náhodou jsem se dotkl její ruky. Byla špinavá, ale hebká. Podívala se na mě svýma nádhernýma očima a já jsem nebyl schopen slova. Dala mince do kastrůlku, poskládala deku a změřila si mě pohledem. Nevím, co se jí v tu chvíli honilo hlavou.
„Tak jdem nebo tu budem stát a čumět na sebe?“
„Jo, jdeme.“
Došli jsme k mému autu. Otevřel jsem jí galantně dveře.
„Kam pojedem?“
„Uvidíš, bude se ti tam líbit.“
„Nenasednu, dokud mi neřekneš kam to ksakru jedem!“
„Jenom klid. Jedeme do azylového domu, stačí?“
Váhavě zakývala hlavou na souhlas.
Sedl jsem si a nastartoval. Po dvaceti minutách jsme dorazili na místo. Byl to opravený dům, kolem ani živáčka. Vypnul jsem motor a podíval se na ni. Zálibně si prohlížela dům jako svatý obrázek.
„Tak co, děvče, jdeme?“
„Asi jo.“
Vystoupil jsem a otevřel jí dveře. Vystoupila a počkala až auto zamknu. Šli jsme vedle sebe až ke vchodu. Třásla se. Možná zimou, možná to byl strach, i když bych neřekl, že zrovna ona se něčeho bojí.
Zazvonil jsem. Otevřela mi má sestra, ředitelka azylového domu. Přívětivě se nás usmála. Podívala se na ni a pozvala nás dále.
„Nezouvejte se a pojďte do mé pracovny, prosím.“ Ukázala na pootevřené dveře jedné z mnoha místností. Vešli jsme dovnitř, sestra zavřela dveře a sedla si do svého křesla naproti nám.
„Tak copak?“
„Tady tohle děvče by se zde chtělo ubytovat a snad i pracovat.“
„Je to pravda?“ otázala se sestra.
„No…ehm…jo, je. Chtěla bych něco dělat. Ale mám drobný problém.“ Podívala se na mě. Očima jsem jí naznačil, že může cokoliv říct.
„Nebojte se, slečno, o vašich problémech budu vědět jen já, vy a můj bratr,“ukázala na mě.
„Beru drogy a řekla bych, že sem na nich závislá. Budu si i tak moct najít práci?“
„Nejprve půjdeš do léčebny a pak ti seženeme práci. Vyplníme několik formulářů a pak tě bratr zaveze do léčebny, souhlasíš?“
„Dyž to jinak nejde…“
„Nejde.“
Diskrétně jsem odešel. Vyšel jsem z toho domu a bylo mi zle. Zase jsem své drahé sestře našel krásnou dívku, ze které se za několik měsíců měla stát děvka.
|
|
|
