Lásko..

jsi nejhorší nemocí,

jak avarové divocí

drancuješ mě...

Jsi smutkem i radostí

usazenou naráz v kostech,

nutíš mě plakat i smát se,

pekelným rájem žít po sté

nejsladší hudbou

Tvé Jméno mi zní...

Odcházíš... a do nekonečna

rozpíná se Prázdnota

nezbylo žádné zlo -

žádná Dobrota.

Vím, setkáme se... zase

ty přimhouříš oči

už smyslností zkalené..

já zešílím radostí

i plakat budu asi...

a nenastanou “zlaté časy”..

Jak nebe

co spadlo .. na Zem

a Slunce co počkalo na Měsíc,

vím, že

potkáme se Tady...

Aspoň na měsíc?

Než to Všecko skončí

a pomine.

:) Já uzdravím se...