|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Dívám se na fotku vzdálený galaxie, pak zašvenkuju ven z okna k mrakům co vypadaj jak tmavý vlny. Jenom ta nejbližší slupička je vidět, ale přesto vím, že za ní je vesmír hluboký jak lidská duše. Říkám si jestli bys to viděla taky tak a najednou ty seš ten mrak tam a já ta mlha tady venku. Přemýšlím, galaxie mizí už úplně z dohledu a já mám před sebou Tebe krásnou a nepokojně nahou, vykrojenou z nebe formičkou imaginace, co zanechá na řasách prach motýlích křídel, jako když ty maluješ si oči a já sedím vedle v křesle a pozoruju tě jak malej kluk. A pak jsem vzápětí zas mnohem starší a chci ti dát prstýnek a prsty do vlasů, náruč pevnosti přístavního mola, srdce z vděčnosti, že doteraz si so mnou bola...
|
|
|
