V našem hlavním městě máme mnoho druhů dopravních prostředků. Když se budu zabývat jen těmi hromadnými, nejvíc oblíbené mám metro. Nic mu nestojí v cestě, je v něm relativně klid, obestírá vás tma, která navozuje příjemný pocit (alespoň mně) a hlavně se v něm v parných letních dnech nespálíte.
Nedávno však do mého života zasáhla věc, která mi ho celý překlopila na hlavu. Obvykle jezdím do školy autobusem a poté metrem, ale tomu prvnímu je už minulost. Byť jsem vždycky rád stával na prostředku kloubového autobusu, kde jsem se v zatáčkách otáčel na všechny strany - zvlášť když máte jednu nohu na otáčivém kruhu a druhou vně. Na naše sídliště se totiž dostavěla tramvajová dráha, a tak teď barrandovský kopec zdolávají elektrické stroje.
Když jsem se vracel z města, kam jsem se dostal s kamarádem autem, byl jsem už pln očekávání, až budu moct tuto novou trasu vyzkoušet. Ze samého nadšení jsem nastoupil do tramvaje o několik zastávek dříve. A když jsem projížděl okolo Karlova náměstí, vše to staré mi připadalo takové lepší, novější. Už i samotná tramvaj omládla, poněvadž i ona jistě věděla, že ji čeká cesta po zbrusu nových kolejích.
Plno lidí vystoupilo na Smíchovském nádraží a já jen kroutil hlavou, jak mohli udělat takový barbarský čin. I kdybych musel přestoupit na metro, abych se dostal domů, stejně bych si projel novou cestu. Ale oni ne. Měl jsem k nim v tu chvíli opovržení a nechápal jsem, že se mnou nesdílí nadšení nad něčím novým.
Pod barrandovským kopcem nám příjemný mužský hlas z tramvajových reproduktorů sdělil, že nás dopravní podnik vítá na nově otevřené trase Smíchovské nádraží – sídliště Barrandov a já se tetelil blahem. Když jsme šplhali do kopce, srdce mi bušilo jako bych byl poprvé na sedačkové lanovce a nevěděl, zda-li dojedu do místa určení.
Roztržitě jsem koukal na všechny strany, a byť bylo už osm večer a tedy prakticky úplná tma, nemohl jsem se vynadívat. S úsměvem na rtech jsem pyšně pokyvoval hlavou a díval se na ostatní lidi, jak budou reagovat. Nikdo kromě mě fascinován nebyl. Já jsem se však cítil, jako by byla tramvaj právě teď vynalezena a trasa Smíchovské nádraží – sídliště Barrandov byl její první úsek.
Zastávky vypadaly přenádherně. Nikde žádné graffity, čmáranice ani jiný nepořádek. Každá ze stanic měla jinou barvu a když jsem projížděl tunelem, byl jsem okouzlen pohledem na obyčejnou bílou zeď. Zíral jsem na ni jako na něco božského.
Když jsem měl vystoupit, nedalo mi to, a protože se před námi vyskytoval ještě jeden tunel, zůstal jsem sedět a jel dál. Mohl jsem si tak vychutnat pohled na další krásnou bílou zeď. Byla ještě hezčí, než ta předchozí. Nacházely se v ní totiž dveře, které jistě vedly do nějaké tajné chodby. „S touhle stavbou na naše sídliště přišlo i tajemno,“ říkal jsem si uznale.
Ale co je hlavní a co jsem si po cestě ujasnil: Metro je minulost. Mým nejoblíbenějším hromadným dopravním prostředkem je až nadosmrti tramvaj!
|