|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ani nevím, proč jsem mezi ně přišel, byly za tím nejspíš nějaké světské důvody a takové věci už mi dávno nehýbají karmou. I to dokazuje, jak jsem byl zatím úspěšný.
Večer se snášel na křídlech šera a já pozoroval koruny stromů a naposledy zažíval pocit očisťující zeleně. Až uvidím stromy příště, nebudu už jejich sílu potřebovat. Blížil se poslední úkol, neboť můj předchůdce opět promluvil. Řekl : „Dnešním dnem jsem dospěl k cíli," a pak už jen seděl v proutěném křesle a nechal své oči doutnat .
Druhý den od oné události mne navštívila rada Starých, se skupinkou učedníků. Byl jsem svlečen, umyt a následně oděn v nový hábit. Uvedení do kobky bylo vždy malou slavností, ale vše se provádělo beze slov.
Uvnitř byla jen díra v zemi a ve dveřích malá škvíra na jídlo. Když odešli a upevnili zámek, hlasitě jsem si vydechnul, cítil jsem radost a dobře věděl, nakolik jsem blízko.
Prvních pár dnů mi vadilo to každodenní vyrušení, když mi škvírou podávali krmi, a tak jsem již od počátku přestal jíst, protože mi to příliš připomínalo svět tam venku.
Myslím, že byli překvapeni, mnich většinou odmítal jídlo až po několika měsících pobytu v kobce. Každopádně miska s jídlem se po pár dnech přestala objevovat, když se vracela vždy nevyužita, a já konečně začínal užívat definitivní samoty.
Po určité době jsem se přestal hýbat, po ještě delší době už jsem ani neotevíral oči a nechal je trvale zavřené. Nakonec jsem přestal i spát, už jsem žádný odpočinek nepotřeboval a jen ležel tam v podzemí, za tlustými zdmi a zavřenými víčky.
Když pak po roce otevřeli dveře, ani jsem se nepohnul, ale na to oni byli zvyklí.
Kobek bylo sedm a když někdo splnil úkol, byla to velká událost. Zbýval pouze poslední krok, má duše již prodlévala v krajině věčnosti, bylo jen třeba znovu se s ní spojit.
Staralo se o mne sedm učedníků, ostříhali mi dlouhé vlasy i vousy, do kterých byly spletené a vrostlé. Každý den mi dávali očistné vonné koupele a po týdnu jejich péče na mne neustále dohlížel jeden ze Starých a čekal na mé nové narození. Takový proces trvá dlouho, člověk se za tu dobu ve tmě oprostí od všeho co v něm zůstávalo a proto pak také tolik získá. Bylo běžné, že propuštění mniši, po dosažení cíle se jim říkalo Velcí, promluvili až pod dvou týdnech. Když jsem však já po třiceti dnech ani neotevřel oči, začali být nejistí. Za hodně dlouhou dobu jsem přesto začal něco vnímat. Po měsících ticha a fyzické izolace jsem opět uslyšel hudbu. Přijímal jsem ji teď jinak, čistě. Chápal jsem prapůvodní podstatu melodie, velel jsem tónům a tvořil zvuky.
Otevřel jsem oči.
Přede mnou klečeli všichni Velcí, za nimi ve stejném postoji rada Starých a od nich v uctivé vzdálenosti mniši a učedníci. U sloupů několik hudebníků nevěřícně hledělo na své nástroje a vrhali se na zem a bili o ni čelem. Nikdy dříve jsem neviděl Velké klečet, málokdy mluvili a výjimečně se pohybovali. Tyto největší autority našeho řádu teď klečely u mých nohou. Cítil jsem strach učedníků, respekt mnichů, uznání rady Starých a tekoucí řeku odpovědi v hlavách všech Velkých. Měl jsem v sobě všechno, má minulost, mé jméno i věk v mé hlavě ustoupili síle VĚDĚNÍ, rozlévala se mi po těle, vibrovala vzduchem a snášela se z nebe, aby zaplnila veškerý prostor. Všichni v sále měli pohledy upřené na zem a já vnímal desítky očí:
__________________- mluv, náš NEJVYŠŠÍ______________________
Zvedaly se hladiny moří, trhala oblaka a štěpila se zem. Dravci přestali lovit a jejich kořist stála strnulá . . .
|
|
|
