Je zádumčivo, ticho, tklivo
v tom čase dešťů jako pomsta
i pták už ztratil dávno cestu
jak ztracená je potom žena
která už dávno nemá křídla
Na noc se k spánku uložila
hned za zádveřím na lavici
kde odjakživa lehávali
žebravé ženy, lupiči a mniši
Rolničky na obojku ženy
značí, že ona polem
statkem, pachtem
ona že vlastněna
Tak málo dehtu na zvoničky
ať nevyhoří ten zvon v tobě
na který pořád zpolehounka
občas si zvoníš, přivoláváš
jakoby k nešporám
kočár a koně, svíčky, šály
dřevěnou mísu na jablka
tesařským dlátem do dřeva
lísteček za lístečkem
až v lesích celá jabloň planá
a leckdo zlehka zajíkne se
nad pokřiveným bílým stromem
zvonicí v polích osamělou
v kterou ta žena zakletá.
|