|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
POSLEDNÍ SRAZ…
Věděl jsem to dopředu. Jak by to mohlo být jiné než před těmi deseti lety. O tom, že by to mohlo být snad lepší, nemùže být vùbec řeè. Trapná první hodina, kdy se obvykle marnì snažíš předstírat nejdříve, že se ten, kdo nevíš kdo je, za ta léta téměř nezměnil a dalších pár hodin přestíráním jak Honzovi přeješ novou chalupu na Míseèkách, Frantovi milenku v Mnichově, kde tím pádem mùže ušetřit i na dietách za hotel, Marušce nově promovaného syna ( toho jejího hajzlika ještě pamatuješ když ti obleptal nějakým sajrajtem kliku u dveří) a Květě prvního vnuka. Pro nevítanou změnu strávíš I pár hodin soustrastným předstíráním smutku nad revmatickým kolenem Libušky, nepovedenými potomky Jiřiny a manželskými problemy Jardy s jeho věčnì uštěkanou obtloustlou Martou ( kruci a taková to byla štíhlá koèka, když jsme tenkrát v tom stanu.. ale nech toho raději).
A ano, bylo to přesnì tak. A víc. Víc, než jsem mohl vydržet. Vím, nejsem asi ten pravý a na ten chat “U vrby“ nemám také co chodit.
Když jsem si v duchu přehrál svoji rozluèovací řeč sestávající se hlavně z vyjádření nesmírné lítosti nad nutným odchodem “ to víte, hrozně rád bych ještìěposedìě, ale znáte to, nemocná manželka a jiné spojení už dneska bohužel nemám, dostal jsem spásný nápad a rozšířil svùj projev.
„ Víte co lidi, co když ten příští sjezd necháte na mně. Mám možnost zamluvit menší hotýlek, vlastní ho kamarád a každý rok ho stejně zavírá, aby si mohl udělat dovolenou s rodinou sám. Obvykle mu na ho tu dobu jaksi ohlídávám stejně, takže přenocování by mohlo být gratis, holky by se postaraly o něco k zakousnuti, má tam slušnì vybavenou kuchyni a nemusíme se po takhle krásně stráveném veèeru hned rozcházet.“
Jak jsem v duchu doufal, mùj návrh byl přivítán s netajeným potìšením. Nejvíce se radoval právě Franta, kterému zřejmě to levném ubytování bylo blízké a Honza, asi se zřetelem na splácení hypotéky za tu chalupu. Jen Libuš jsem musel přesvědcit, že tam vlhko urèitě nebude a naopak je to ráj pro revmatiky.
„Jitko, dej mi všechny t y pracně vyhledané adresy a žádný strach. Vím, co Ti to dalo práce je posehnat. A všechno ostatní mùžete nechat na mně.“
Druhý den už doma, při skleničce martiny a před příjemně sálajícím krbem, jsem se neubránil nostalgickým vzpomínkám na maturitní veèírek a na těch pár předchozích srazù po něm.
Melancholicky jsem prolistoval všechny listiny od Jitky z toho minulého, vèetně adres a struèných životopisù. Přejel mnì trochu mráz po zádech. Chtělo by to asi ten krb trochu rozhořet.
Ohen si spokojenì zahučel a na chvíly oživly stíny plamenù na stěnách pokoje.
Dolil jsem si sklenku a připil.. Na ten POSLEDNÍ SRAZ
|
|
|