Snad srdce nebolí.
O čem to pořád píšeš?
Kde slova pod sutí
si lámou nehty, stonky
jak za vzduchem
tak draly by se stále
kde ve stromě ti roste žena
a jindy zase len
co kropíš, tlučeš
valchuješ
ať halena
co utkáš sama
na těle nedrhne, ta bolest, to je dar?
Že pořád dokola
jak v máselnici stloukáš slova?
A modlíš se
ať nepřijde
ten slepý, hloupý
bez srdce?
Je ve zdi vzdech
co nezkomírá
co pořád znova
růži, mraky, koně
z divoka rajtuje, jéhéééj si výská
a kdyby třeba nastokrát
tu chvíli před polednem
si lesklá trubka zdřímla
ty žestě, bubny, tympány
ty sotva můžeš
umlčet.
|