E I N S T E I N   N E J Í   S V A T E B N Í   K O L Á Č E

"Je to horší, než organizovat cvičení armády," řekl mi bratranec do telefonu.

"Jo."

"Proč se teda ženíš?"

Neodpověděl. Dál už jsem se neptal. Ostatně, byla to jeho věc. Konalo se to v sobotu, někde na vesnici, v rodišti nevěsty. Když mi o tom vyprávěl, cítil jsem z jeho hlasu nervozitu. Děsil se těch předsvatebních obřadů, samé lidové zvyky staré snad tisíc let. Venkovani si na tom ale zakládali. Nemohli jste jim to vymluvit. To by to radši všechno ihned zrušili, kdyby nemělo dojít na ty prapodivné ceremonie.

"Bude to trapný," řekl bratranec.

"S tím počítej."

"Sleze se tam celá vesnice."

"To je možný."

"Nejradši bych navlékl prsten, řekl ANO a pak zmizel."

"To by bylo nejlepší."

"Jenže nemůžu."

"Já vim."

"Mám už toho plný zuby."

Popřál jsem mu hodně štěstí a zavěsil. Jeho problémy mě nezajímaly. Namočil se do toho sám, tak ať si to užije. Za chvilku by se mi rozbrečel do telefonu. Šel jsem do kuchyně a uvařil si kafe.

Na svatbu jsem jel s matkou a se sestrou. Otec byl už čtrnáct dní ukrytý na chalupě. Proti podobným akcích choval zvláštní odpor. Odmítal kamkoli jet. Natíral stodolu a byl šťastný. Já jsem se tam taky kdovíjak netěšil. Přitahovalo mě jen to jídlo. Spousty jídla. Dva dny před dnem "D" jsem přestal přijímat potravu.

Sobota ráno se podobala příchodu uragánu.

Matka se sestrou šílely. Pobíhaly po bytě a nevěděly co si obléci.

"Myslíš, že bude pršet?" zeptala se mě matka.

"Bude."

Odběhla si vzít něco, co by sneslo pár kapek. Mezitím vysvitlo slunce.

"Vždyť říkal, že bude pršet." odpověděla jí matka z jiné místnosti.

"Kdo?"

"Tvůj bratr."

Přiběhla sestra a podívala se na mě. "Fakt bude pršet?"

"Asi."

"Svítí tam slunce."

"To jo."

"Tak jak bude?"

"Nevim."

"Nevíš?!"

"Nejsem meteorolog, sakra."

Odběhla zas někam pryč. Slyšel jsem matku. "Tak jak bude?" ptala se sestry. "Neví."

Celá ta svatba se mi už začínala zajídat. A to bylo teprve ráno. Vstal jsem, umyl se, nasoukal se do obleku a vypil hrnek kafe. Pak jsem se obul a šel si sednout ven do auta. Pustil jsem rádio, klapal prsty do volantu a čekal.

Nastoupily asi za čtvrt hodiny.

"Máme zpoždění," řekla matka.

"Jo."

"Myslíš, že to stihneme?" zeptala se sestra plná obav.

"Možná."

Nastartoval jsem a za chvíli nám dům zmizel z očí.

Můj největší problém při řízení byl ten, že jsem se obvykle ztratil. Stačilo někde špatně odbočit a už jsem byl v háji. V mapách jsem se špatně orientoval.

Po půl hodině plynulé a klidné jízdy jsem zastavil u krajnice.

"Co se děje?" zeptala se matka podezřívavě.

Vytáhl jsem automapu a snažil se v ní objevit místo, kde asi právě jsem. Nedařilo se mi to.

"Zabloudil jsi?"

"Ne."

Nastartoval jsem a pokračoval v jízdě. Po pěti kilometrech jsem opět zastavil a studoval automapu.

"Jak se jmenuje ta vesnice kam jedem?"

"Hovězí hlava," řekla sestra.

V tu chvíli mi už došla trpělivost. "Hele, ty náno," otočil jsem se na ni, "nedělej si ze mě srandu. Chci vědět, jak se sakra jmenuje ta vesnice, protože jestli se to nedozvim, tak můžeš na nějakou svatbu zapomenout. Budu rád, když trefim zpátky domů."

"Krásná hora," řekla matka smířlivě. Poté se výhružně podívala na sestru. Potřebovaly mě. Věděly to stejně jako já. Matka řidičák neměla. Sestře ho na půl roku zabavili za rychlou jízdu.

Dál jsem hledal v mapě. Vyplatilo se to. Za chvíli jsem Krásnou horu našel. Byl tu však stále tentýž problém. Kde sakra můžem být?

"Nevíte, jak se jmenovala ta vesnice, kterou jsme před chvíli projížděli?"

Přemýšlely. Poté matka navrhla Obušín. Podíval jsem se do mapy.

"Nic takovýho tady nikde není."

Sestru napadl Berlín. Začínala mi už lézt na nervy.

Vrátili jsme se zpět. Nikde žádná vesnice nebyla. Pokračoval jsem v jízdě. Za třičtvrtě hodiny se objevila dálnice. Vzal jsem to směrem na Příbram a pořád dokola si opakoval ´to zvládneš, hochu, to zvládneš´. Myslím, že jsem byl jediný, kdo mi v tu chvíli věřil.

Obřad měl začít ve čtvrt na jednu. A ve čtvrt na jednu taky začal. Přijeli jsme ke kostelu zrovna ve chvíli, kdy celé procesí vycházelo ven.

"To vidim taky, nejsem slepej."

Vystoupili jsme z vozu a přidali se do průvodu.

"Přijeli jste pozdě," řekla babička Anastázie.

Mlčel jsem.

"Co se stalo?"

"Trochu jsme bloudili", vysvětlovala matka.

Začalo pořizování svatebních fotografií. Stáli jsme všichni v malém parku zaplaveném tisícem rozkvetlých květin, fotograf s obrovským přístrojem a s hlasem osmdesátiletého generála řídil veškeré přesuny příbuzenstva a když se někdo svou nepozorností odtrhl nebo se náhodou ocitl tam, kde být neměl, práskal po něm koňským bičem, jenž měl zastrčený za pasem.

Mezi focením jsem zašel za bratrancem a potřásl mu rukou.

"Kde jste byli?" ptal se.

Řekl jsem mu, že se k tomu nechci vracet.

Řekl jsem mu, že je to nejčastější věta, kterou jsem od něj za posledních čtrnáct dní slyšel.

"Zkusim vymyslet něco jinýho."

Řekl jsem mu, že je to dobrej nápad a pak už jsem jenom mlčel.

Pak bylo dlouho ticho po pěšině. Nudil jsem se. Asi za půl hodiny přinesli polévku a pak svíčkovou s knedlíky a brusinkami. K tomu červené víno. Zůstal jsem u minerálky.

"Jsem Alois."

Představil jsem se mu.

"Jsi odsud?" zeptal se.

"Ne."

"Já jo. Bydlím tu asi pět kilometrů daleko, v jedný vesnici."

"Aha."

"Jmenuje se Okounice."

"Jo."

"Jak se ti tu líbí?"

"Jde to."

"Myslím, jak se ti líbí na svatbě."

"Je tu dobrý jídlo."

"Co říkáš na obřad?"

"Nevim."

"Neviš?"

"Přijeli jsme pozdě. Bylo už po něm."

"Jo tak."

"Jsem bratranec nevěsty," řekl Alois.

"Já zas bratranec ženicha."

"Nechutnaj ti máslový dorty, co?"

Kývl jsem hlavou.

"Jsme na tom stejně."

Pak už jsme jen mlčeli a dívali se po krajině.

Večer bylo rožněný prase. Přišli muzikanti a začali hrát. Zábava se rozproudila. Všichni do sebe házeli panáky a hlasitě se smáli. Měl jsem taky hroznou chuť pít, ale nemohl jsem. Zatracený auto mě připravilo o pěkný večer. Ztrácel jsem náladu.

"Svatba je krásná věc," řekl. Byl už ožralej.

"To jo."

"A víš co?"

"Ne."

"Hned zejtra zažádám o rozvod."

"Zejtra je neděle."

"Tak v pondělí."

"To by šlo."

"A víš proč?"

"Je mi to jedno."

"Protože hned v úterý se znova oženim."

"Aha."

U chajdy s patnáctimetrovou anténou stálo staré auto s rozsvícenými reflektory a kolem pobíhal nějaký chlápek a zapojoval do sebe různý dráty. Přiblížil jsem se až k němu a pozoroval jsem ho. Po chvíli jsme se dali do řeči.

"Co se to tam dole děje?" zeptal se mě a hodil hlavou směrem k lovecké chatě, nepřestávaje pracovat.

"Svatba."

"Už zase?"

Nevěděl jsem, jak často se tu podobný akce konaj a tak jsem mlčel.

"Jak dlouho myslíš, že to tam bude?"

"Těžko říct."

" A jé," vzdychl. Pak mi vysvětlil, že ta aparatura a různý zesilovače, co používaj muzikanti v chatě, mu ruší rádiový vlny.

"Vy tu vysíláte?" zeptal jsem se ho se zájmem.

"Vysílám i chytám. Navazuju spojení."

"A s kým?"

"To je jedno, kdo se tam v éteru najde."

"Třeba i z ciziny?"

"Jak kdy."

"Co to říkaj?"

"Kódy."

"Kódy?"

"Jo."

"A proč zrovna kódy?"

"Podle toho poznáš, odkuď ty lidi jsou."

"A odkuď je třeba tenhle?"

"To je Němec."

"Tak s nim navažte spojení," poradil jsem mu.

"S ním ne."

"Proč ne?"

"Je moc blízko."

"Musim počkat až přes půlnoc," řekl.

"Proč?"

"Vyjde měsíc. Zkusim vyslat signál odrazem přes něj. Měl by dolétnout až do střední Afriky."

"A co Amerika? Spojil jste se někdy s Američanama?"

"Párkrát jo."

"A co východ? Čína?"

"Číňaňi nemaj přístroje. To spíš až Japonci."

"A s nima jste se spojil?"

"Taky."

"A o čem si tak povídáte?"

"Většinou o tom, co leží kolem nás."

"Co leží kolem vás?"

"Jaké používáme přístroje a tak. Předáváme si zkušenosti."

"Aha."

Dokouřil cigaretu a vrátili jsme se zpět do chajdy.

Nejdřív jsem objevil matku. Dohodli jsme se, že pojedeme domů. Řekla ať najdu sestru. Našel jsem sestru, ale mezitím jsem ztratil z očí zase matku. Když jsem se jí vydal hledat, zmizela i sestra. Pátral jsem tedy po obou a našel Aloise. Chtěl si se mnou povídat, ale odmítl jsem ho. Těšil jsem se, až odsud vypadnu.

Našel jsem je asi po deseti minutách. To už jsem začínal být vzteklý. Vynadaly mi, kde se courám. Mlčel jsem, protože bych musel křičet. Nasedli jsme do auta. Nastartoval jsem a pomalu se ubíral vymletou prašnou cestou dolů z kopce. Trvalo to celou věčnost než jsem dorazil na silnici.

Načež sestra do tichého vrčení motoru prohlásila :" Chci se co nejdřív vdát."

Matka mlčela. Věděla svý. Stejně jako otec, jenž zůstal na chalupě a natíral stodolu. Cítil se šťastný. A odmítal kamkoli jet.

Sestra mě označila za idiota.

Stejně tak vzápětí i matka.

Nehádal jsem se. Cítil jsem to také tak...