Sedím v čekárně na dlouhé dřevěné lavici a nástěnka s dětskými výkresy přitahuje můj pohled. Vidím nebe, motýly a sluníčka, které mají černé oči, nos a ústa.

Cítím savo a nemocniční pieta mi zvedá bradu, aby mi viděla do tváře. Já se, ale musím soustředit na motýly. Převládá černá, žlutá a modrá barva. Proč motýly?

Naproti usedá holčička bez vlasů, bledá, s injekční stříkačkou v nártu ruky, odměřující její čas po kapkách. Počká až vyhledám její pohled a podává mi malý obrázek s motýlem.. Neskrývám překvapení a poslouchám její slova: " Tohle byla housenka a vůbec nevěděla, že jednou bude umět létat. Tak jako já."

I když se zavřely dveře a já zůstala sama v čekárně plných motýlů, stále slyším její tichý hlas. ..........................................