A vypilo se hodně vína
a jemné slivovice
jak vítr sladká pálila
nešetřit snímky lásky
navěky zvěčněné, té do foroty
nikdy dost nebývá
ta trapná ukolébavka
kdysi pro mé děti složená
až v ústech dcery smysl dostává
pro její klonek, chlísteček zrzavý
vzteklý, schoulený, když pláče
v mé náruči, má nejdrobnější ruce
v pěstičky zaťaté
na celém světě, a stejně všechna slova
nahradí prosté „pšinky, pšinky, dušičko moje,“
a léto bylo ve čtvrtek
a nohy ve škopku studené vody
růže od zetě
pro všechny dámy, neteř je krásná
pomalé, ospalé tlachání do slunce
vtisklo se do tváří
vtisklo se do srdce. Lučina
je stále zelená. Landek je zakletý
nehoří ohně. Lopuchy, studánky
a prudké deště
pod zeleným rodinným deštníkem
vnukovo plácání do stolu
pes, který tajně plíží se
v noci do mé postele
kouření na balkóně mé dcery
tam na „dobré adrese“
s výhledem do korun stromů
mám pantofle na noze, dcera
stojí bosa, pak se vznášíme
přes nový koberec
samé čarování, držíme se za ruce
když Bohu děkujeme za to
že spolu jsme, ámen
vnuk už trochu netrpělivě
otevírá tlamičku piraní
papání, papání, než ztuhnu
na kámen
lehounké rodinné vydírání
maminka má tisíce nových vrásek
ale pořád se upřímně směje
když vyčte v místním tisku
o stařenkách sedmdesátiletých
s vtipem a šarmem se kochá
tím směšným označením
pro dámy v jejím věku
a táta mlaská čím dál více
a proklimbá většinu dne
když ho pes, pravnuci, pravnučky
vyřvou, zatřese hlavou
a trochu provinile
se usměje, v pět hodin ráno vstane
s hekáním nazuje holínky
má od února druhé nové koleno
plastové neohebné
a šourá se na houby
jedla se kulajda, smaženice
řízky z bedel
a bramboračka
ve které stála lžíce
a bylo toho tolik tolik více
že připomenout všechno
a láska ve zlatě, bolavé nohy, křeče
komáří štípance
a vzájemné dotýkání se.
Plavání s otevřenýma očima
v zelené vodě. Čekání do noci
na dřevěné lavici
na děti toulavé. Hvězdy nad hlavou.
Takhle kdysi, kdysi, čekávali na mě.
Světlušky jsou jenom ve tmě krásné.
Libeček v polívce.
Ach, po tomhle
celou zimu
stýská se.
|