Ráno
Země se houpe pod nohama.
Nenacházím polohu v jejím středu.
Nemůžu zapomenout,
Nemůžu polknout.
Rty svírají rudou růži,
Trny drásají vnitřnosti,
Na povrch se dere chtíč –
absolutního zapomnění.
Trhají se poslední kladný vztahy,
Všechno se vrací nazpět,
time after time je jediný
východisko směrem do poblouznění.
Šestý smysl zůstává jediným.
V nenávratnu mizí tvář bílýho dne
Zůstávají jenom rozšklebený čelisti
roztrhanýho psa.
Není rozednění, chybí těžký spánek,
nad betonovou hradbou ostnatý věnec,
vychází Slunce – stejně je tma
a Bůh si vybral svého obětního beránka….
|