Ráno

Země se houpe pod nohama.

Nenacházím polohu v jejím středu.

Nemůžu zapomenout,

Nemůžu polknout.

Rty svírají rudou růži,

Trny drásají vnitřnosti,

Na povrch se dere chtíč –

absolutního zapomnění.

Trhají se poslední kladný vztahy,

Všechno se vrací nazpět,

time after time je jediný

východisko směrem do poblouznění.

Šestý smysl zůstává jediným.

V nenávratnu mizí tvář bílýho dne

Zůstávají jenom rozšklebený čelisti

roztrhanýho psa.

Není rozednění, chybí těžký spánek,

nad betonovou hradbou ostnatý věnec,

vychází Slunce – stejně je tma

a Bůh si vybral svého obětního beránka….