Jarní romance u jezera

Temnota a hloubka večerního jezera,

padajíc k našim nohám za šera,

v měsíčním svitu ještě více zbělela.

Pak k nám mladým z večera,

přišla láska, s radostí brečela,

a u našich nohou se zpěvem labutě klečela.

Studený vítr do našich vlasů vál,

cit v našich srdcích ohnivě plál,

i přes to vše, každý strom nehybně stál,

silný, rovný, na břehu jako král,

a jen se tiše našemu štěstí smál.

Rok, co rok a za rok zas,

přichází a přijde tento čas,

čas mládí, štěstí, smíchu a lásky,

v té době ubývají lidem vrásky,

ubývají i vrásky, ale jen těm,

kteří to chtějí a chtějí snít,

ti pak budou milováni a krásný sen budou mít,

každý přec má právo i v malé lásce žít.

V básních říci se toho mnoho nedá,

v očích můžeš listovat mnohem víc,

v srdci také, to je však těžší,

musíš mít někoho, kdo se citu poddá,

musíš mu umět hořící svou lásku říct.

I my snili náš skutečný sen,

chtěli jsme být spolu a sami jen,

být spolu každou noc a každý den,

s ní už nechtěl jsem být nevinen,

chtěl jsem ji stále tiše šeptat : ,,Je t´aime.“