|
|
|
| |
Je mi sedmnáct. v tomhle věku se prý páchá nejvíce sebevražd.
Je mi sedmnáct. Nejvyšší počet lidí trpících depresemi není mezi vytíženými
byznysmeny, jak by se mohlo zdát, ale mezi studenty středních a vysokých škol. Je mi
sedmnáct.
Jo! A podle statistik bych se měla užírat a přemýšlet, jak se odpravím. Houby!!!
Kdysi jsem si pořídila placku, která okolnímu světu hlásala - a hlásá - moje
životní krédo: JEŠTĚ NENAŠLI ZPŮSOB, JAK MĚ ZABÍT! Nosím ji do školy a motivuju
tak spolužáky k horečnaté mozkové aktivitě. A furt nic.
Jsem šílená, tak se to o mně říká. Chodím po Praze ve dvě ráno a koukám se, jak
je osvětlený Hrad. proplétám se uličkami Starého města a hledám, sama nevím co.
Fotím si pro radost mraky. A kašlu na minulost, nebo budoucnost. Samozřejmě se o ně
zajímám, ale žiju teď a to je pro mě hlavní. Všechno ostatní buď minulo a už
nemá cenu vracet se zpátky, nebo to teprve bude, ale kdo ví kdy. Nejlepší je
přítomnost, alespoň pro mě.
Chodím po Kampě, občas se zastavím u zábradlí. Nepřemýšlím. K tomu, abych
přemýšlela je pro mě doba, kdy je všechno hotovo a sedím u počítače, jako třeba
teď.A nechci přemýšlet o smrti. jednou mi to stačilo a našla jsem na to lék, který
u mě funguje jednou provždy: Každé ráno vstávám s tím, že jsem začala příliš
mnoho věcí na to, abych si teď jen tak odešla a nechala je padnout.
A tak až vás bude chytat depka, řekněte jí, že teď na ni prostě není čas. Kdo
ví, třeba si dá říct...
|
|
|