Kapitola II

Zvláštní noc

Bylo to jednoho večera. Je klid. Svítí už Měsíc a okolo něj hvězdy. Po horkém dni jsme poměrně unaven. Kouknu se ještě jednou z okna a prohlížím si tu krásnou noc. Trochu lituji, že jsem doma a jdu spát, místo abych se bavil s přáteli někde u táboráku se sklenicí piva v ruce. Ale dost už přemýšlení. Stáhnu rolety a vesele se natáhnu na postel.

Je až divné co únava s člověkem udělá. Obyčejně si lehnu a dobrou hodinku přemítám o všem možném i nemožném. Jenomže tentokrát stačí pár minut a doslova cítím, jak mi klesají najednou několikanásobně těžší víčka a já začínám usínat. Prostě pohodička a klídek.

Škoda že mi ten spánek dlouho nevydržel. Rána. Celkem nepříjemné probuzení. Probuzení šokem nikdy nebylo mým koníčkem, takže to mnou slušně trhlo. Zvedám se z postele a koukám, že mi někdo vytáhnul rolety. Pohled z okna je však ještě podivnější. Po klidné noci ani stopy. Vcelku obstojná bouřka. Alespoň vím, co si dovolilo mě probudit.

Rychlý příchod bouřek není ničím zvláštním, tak se nad tím nepozastavuji. Jdu k oknu, abych si rolety stáhnul zpět. Když už u něj stojím, tak proč se chvíli nepokochat tím, co vlastně taková bouřka dovede. Blesk střídá blesk a pouliční osvětlení je vlastně zbytečností.

Tenhle byl ale hodně silný. Ten se jen tak nevidí. Doslova rozevřel oblohu. Ale proč tam zůstal? Vypadá to jako brána do nebeských výšin. Tak to jsem asi mrtvola a tohle je brána pro mě. Takové zavtipkování člověku někdy pomůže alespoň trochu překonat šok z nečekané věci.

                                                                                                                                                                   Pokračování příště

DALŠÍ KAPITOLY SE CHYSTÁM DODAT POSTUPNĚ PODLE VAŠICH REAKCÍ. POKUSÍM SE ALESPOŇ JEDNU DENNĚ, ALE NIC NESLIBUJI.