Vykrádá se z Šamíkovické školy.
Venku mu, docela jen pro jeho uši,
z polotmy kokrhají pouťové trumpety.
V předjitřním mrazíku pouští od úst, místo páry,
sedátka vířícího kolotoče.
Stoupá vzhůru k Rouchovanům, silnice samý výmol,
tažená ještě šeravým potahem neprokreslení.
…Naše životy jsou truchlivé jak pláč…
Levou paží k boku přitiskl rukopis.
Prohlíží si bělobné nehty třešní.
U božích muk se dává doprava a dolů.
…bylo tu však něco smutného co mlčí…
Rouchovany hluše čpí mlhou při prvních paprscích.
Z otevřených vrat do stodoly vystrčili své dřevěné hlavy
dva grošáci s měsíční pěnou na lysinách.
…Řekl jsem si zapomeň už na stíny…
Orlovna se symbolem krále letu, kterému v noci
ďas prudce setnul levé křídlo. Peruť z potoka nyní
bezvládně trčí.
Namáhavě sípá do kopce k náměstí
a slastně vsává závan z okének pekařství.
…Dnes je z tebe popel hvězda nebo blesk…
Sedl si před zavřenou poštou a začal prudce na obálku
črtat kódy hvězd a elektrické výboje, jako by plnil sny
poštovních zřízenců, dosud stočených v senem vonících
peřinách. Ale přes kohoutí vztek…
…Ani živé duše kolem dokola…
Předříkává si: je tisíc způsobů jak želvu v krunýř ztratit,
nikdy však – obrazem!
Kdyby už aspoň někde něco…
…Svět si hraje s vaším ušním bubínkem…
Konečně otvírají dveře. Zásilka do Prahy, k rukám pana…
Doporučeně!
…V tom se podobáme hazardnímu hráči…
Usměje se…
…jako bůh jenž stvořil růži noc a blín…
Obchází kolem hospody u Zlatého jelena,
sleduje hospodskou jak akrobaticky žongluje s židlemi.
Vchází jako první host…
…už se nesou výkřiky a tleskání
už se Edison svým hostům uklání…
Prohání po jazyce pivní vlnky,
chutnají shovívavým očekáváním.
Na úsměv hospodské přitaká…
…Naše životy jsou těšivé jak smích… |