Neděle v bílém

nevěsta ustřic

paměť prostřených hladin

spěchá otevřít volnost

prvních stěžňů

než noc splyne

do prostěradel.

Strážci břehů provází

dítě pondělí v modrém

vyrůstá do dálek

vzpíná se jak strom

povstalo ze signálů

spících zrcadel vyplených

zbytky plenek.

Střežená roucha růží

rudých jak plamen úterka

padají do závratí

podzimních koní splašených

v krvi hroznů

trhají vzpomínky listů

uložených ke spánku.

Do žlutých popelů

vržená srpem středečních pannen

unaveného studu mladosti

ulehá pod klenbu

hledaných pohledů

dohrávají svůj poslední menuet

a povzdechy stáří.

Procitám hnědostí stínů

zdvihám den zapadlý v mlze

na podnos čtvrtek chtěných balad

klášterů útočící na requiem

odcizené poezie z účtu náhod

stráž vytesaných poledníků

do hlavic slunečnic.

Víka zelených truhlic

vtahují pátek do betonových visaček

odstínů jantaru bez nápověd

mlčících soch v bojištích

římských štítů rozlámaných

do zbytku starých hmatníků

na hrotech houslí.

Sobota je vdova

královna černých závojů

zkřížené nohy umlčené

obleky bílých kavalírů

dupají po tvářích opitých

smíchem hořkosti chybějících pasů

na hrudi synů a dcer.