Jeníček a Mařenka
(na motivy lidové pohádky)

Za devatero horami, desatero vodami, dvěma lesy a spoustou polí bylo jedno město a na jeho okraji stál velký supermarket. V něm bydlely dvě děti, Jeníček a Mařenka. Maminka jim zemřela již dávno a otec, shodou okolností majitel supermarketu, se o ně od té chvíle nestaral.
Jednoho dne, když mu děti přerostly přes hlavu, se rozhodl, že se znova ožení. Macecha však dětem zavedla přísný režim, což se jim samozřejmě nelíbilo a začaly jí na oplátku provádět různé neplechy.
Tato rodinná idylka skončila ve chvíli, když děti macechu požádaly o kauci na propuštění z vězení. Ta ji sice zaplatila, ale jakmile děti přivezla POLICIE domů, oznámila jim, že je posílá do internátu. Děti nic nenamítaly, myslely si, že si od ní odpočinou a užijí si trochu volnosti. Otci bylo sice smutno, když se s nimi loučil, ale jako obyčejně se neodvážil nic namítat.
Na internátu však nebylo po volnosti ani památky. Pevně daný časový rozvrh, přísné tresty, obraz Marie Terezie na zdi a povinná školní docházka. Není tedy divu, že Jeníček s Mařenkou hned druhé noci utekli. S sebou si vzali pouze peněženku vrátného, ve které byla i jeho platební karta se zapsaným PINem, a cigarety se zapalovačem.
Když přelezli zeď, ocitli se v hustém lese. Jelikož se v něm nevyznali, bloudili náhodně sem a tam, až doklopýtali k podivnému temnému objektu. Díky své kuřácké vášni (a zapalovači) zjistili, že se jedná o nepoužívaný televizní vysílač. Po nezbytné cigaretě se Jeníček rozhodl, že vyleze nahoru, zdali náhodou nezahlédne světelné reklamy supermarketu jejich otce. Když slezl, chvíli honil dech a pak označil směr, kterým by se měli vydat. Asi za hodinu dorazili k ******** grandhotelu =U dvanácti perníčků=.
V recepci jim nabídli volné prezidentské apartmá ve třetím patře. Děti zaplatily kreditní kartou vrátného (který tím přišel o všechny své úspory; z dobré vůle mu nechaly pistoli, aby se mohl bezbolestně zastřelit) a odebraly se do salónku.
Chvíli nato klepal barman ze salónku na dveře kanceláře ředitelky hotelu, paní Ježí. AVANTI! , ozvalo se. Dveře se otevřely samy; v uctivém předklonu tedy vešel, se sepjatýma rukama padl na kolena a hned začal lamentovat, že přišla vznešená společnost, že tu nikdo nechce skandál, co odbory zaměstnanců, co taxikáři a teprve co celá jejich soukromá železnice, neřku-li pověst hotelu samotného. . . Paní Ježí zprvu nechápala, oč jemu běží, ale když jí vysvětlil, že do salónku přišly dvě děti a vybírají kapsy a kabelky nic netušících hostů, poslala jej zpět s ujištěním, že ihned zřídí nápravu.
Po poradě s recepční vešla do salónku. K dětem přistoupila se slovy, že jejich pokoj je již připraven, ať ji laskavě následují. Zavedla je do sklepa, kde je vstrčila do skladu na uhlí a zamkla za nimi dveře.
Když si však za deset minut pro ně šla, aby jim zabavila jejich lup pro účely hotelu, našla dveře dokořán. Zvědavě nahlédla dovnitř, když tu odkudsi přilétla briketa, čísi ruce ji vtáhly dovnitř a vzápětí cvakl zámek. Ty ruce patřily Jeníčkovi. Mařenka se zatím snažila upravit si účes tak, aby nebylo poznat, že jí jedna sponka chybí. Pak se společně rozběhli ke dveřím na konci chodby.
Dveře vedly pochopitelně do podzemních garáží hotelu. Nehledali dlouho. Nasedli do prvního, sice postaršího, Chrysleru Voyager a ostatním automobilům vypustili pneumatiky. Po menších problémech (vylomená závora a zděšený vrátný s laterárním infarktem myokardu) uháněli po silnici do města. Jeníček řídil a Mařenka šlapala pedály.
Městem projeli rychle a bez problémů, pouze jeden nevděčný chodec za nimi hrozil pěstí, když jej na nárazníku svezli do vedlejší ulice. Nechápali jej. Ještě nutno říci, že se držel fest. Automobil pak zaparkovali v nedaleké strži Na Nižegradě (stání měli jen asi padesát metrů vysoké- Šemík by radost neměl) a za úsvitu došli domů.
A jelikož má každá pohádka skončit dobře, ani tato nebude výjimkou. Toho dne v 6:15 a.m. jejich macecha spadla nešťastnou náhodou ze schodů a zlámala si vaz.