Čarodějky
Nikdy jsem nevěřila na čarodějné ženy
možná, někdy ano
snad jako malé děcko...
Byly pro mne vždy jen pohádkové
než-li opravdové bytosti
Jen do jisté chvíle…
Na vlastní oči jsem
„Čarodějku“ spatřila
když létala si po obloze
Zrovna pršelo
a blesky šlehaly své jazyky
až k zemi
Byla tam…
v celé své kráse
a dívala se přímo na mne
Opravdu byla živá
ještě dnes to vidím
ten její pohled, který upínala na mne
„Žena co na koštěti sedí“
s malým úsměvem se mi kouká do očí
Byla jsem z toho celá omámená
je to moc roků
ale zvláštní pocit
který jsem tenkráte cítila
mě stále pronásleduje
ještě dnes
Nikdy víc jsem ji nespatřila
-
Až po létech moje dcera
jako malá dívenka
tu divnou ženu
zahlédla
Když ležela v postýlce
čarodějka k ní přilétla do pokoje
Stála tam u ní
jen tak - se upřeně dívala
a po chvíli
stejně tak jako přišla
potichu bez mluvení odlétla