Jsem svá existence
mojakost jediná
to byla příčina
tvého nerozchodu s mými vlasy
a ňadry
a srázy nepoznanými
kde sto květin zavonělo
mnou...
a kde mé ruce se k tvým pnou
a kde nohy objímají povzdechy
a kde bojíš se nadechnout...
jen pro samotné výdechy...
kde bloumáš sám a překvapený
že nejsou hráze nejsou tenké stěny
kde prostorem se šíří neozvěny
kam jsem chodila pro pohlazení
k Tobě...
k Tvému tělu přimknutému pevně.
Troškám naděje jsem omývala rány
kouskům závratí vystavila tvář
společně s tvým tělem,
spolčila se záhy
pro ignoraci citů
schovaná do úkrytu
před Tebou...
před zvrácenou hrou
dvou nenasytů
pleteš si mne s tmou ...
proto odcházím až za úsvitu... |