Šok z první vysokoškolské přednášky z matematiky byl obrovský. Vzhledem k tomu, že jsem z počtů maturoval, myslel jsem si, že nebudu mít problémy se aklimatizovat, nicméně opak byl pravdou.

      Přednáška začala. Matematik se představil, doporučil nám svou učebnici jakožto nejlepší ze všech a napsal na tabuli konzultační hodiny. Ty následně smazal se slovy, že je stejně nebudeme potřebovat, jelikož pokud někomu ujede vlak, tak už mu stejně nic nepomůže. Hned jsem se cítil lépe.

      Poté uchopil do pravé ruky křídu a do levé suchou houbu. Pravou rukou začal neuvěřitelnou rychlostí psát na tabuli příklady a druhou rukou všechno okamžitě mazal.

      „Čas nás tlačí,“ poznamenával suše.

      Když byla celá tabule popsaná čísly, vzorci a šipkami, kam co patří a houba se rozpadla pod nánosem křídy v prach, doufal jsem v konec přednášky. Matematik se skutečně odpoutal od tabule a rozhodl se nám na chvíli ulevit vtipnou vysokoškolskou příhodou.

      Vrátili jsme se do 18. století, kdy byl náš přednášející mladým studentem. Na přednášky matematiky měl geniálního přírodovědce, který byl charakteristický svou obrovskou spotřebou kříd.

      Když mu při jednom z výkladů opětovně došla zásoba psacího bělma, rozhodl se, že si půjde nějaký ten špaček půjčit do vedlejší auly. Z auly vedly dvoje dveře. Na každé straně jedny. Matematik se ztratil v těch na levé straně a za chvíli vycházel z těch pravých.

      Předstoupil před studenty a aniž by si uvědomil, že se nachází pořád ve stejné místnosti, zeptal se: „Nemáte tady křídu na půjčení?“

      Ve studentském plénu to zahučelo, bylo slyšet uchichtnutí, ale několik studentů podle pravdy odpovědělo: „Ne.“

      Matematik se otočil, vzal za kliku dveří napravo a po chvilce už zase vycházel z dveřích nalevo.

      Následně předstoupil před fascinované a nicnechápající studenty a pronesl:

      „Vedle křídu také nemají, tímto končím přednášku.“