(Za Janotou)
,,Vysoko létají ptáci
očím se ztrácí den..."
Potichu
poslepu ti povím
jak kvete let ptáka pod mými dlaněmi
Stála jsem v lampionovém průvodu těhotných žen. Tanec večera. Za dveřmi ty, bratře. Stále dokola tě usmrcovaly čísi vlasy. Možná bych se měla bát, za dveřmi skalpovaná, ale mé vlasy to nebyly, mé ne. Ta noc pošla od špinavého hrnce.
Udělejme si špagety bez nich by život nebyl rovný jako rýha spánku na mém těle udělejme si špagety a pak mě zadus abych nemusela mýt nádobí udělejme si špagety mám strach že zase přijde a otevře láhev a pak už se neodpoutám nikdy
Stála jsem v průvodu těhotných žen
průchod byl toho dne temnější než dřív a světlem se nedalo roztrhat tísnivo okolo žaludku. Měla jsem pocit, že je tma, tápala jsem po stěnách a nahmatávala obrysy. Možná to byli lidé. Ale přála jsem si to nevědět. Držela jsem víčka u sebe.
Nedokázala jsem otevřít oči
Na poli satorí
nebolíš
nebolí ohoblovaný den
Rty uprostřed rezedy, nezrezly ale zrezavěl tvůj křik, když ses po mně ptal. Ve vaně plaval malý chumáč. Ještě To zbylo. Pozdrav.
Na poli satorí v letu. Kam zmizel strom z loňského sněhu?
Bratře, možná to ani nevíš, ale zdi jsou tu studené a na nich muší křídla. Průhledníš mi, je čas spánku.
Nikdy jsem nerozuměl krutostem na kuchyňské lince.
Jsem skoupá na dotek a věřím ti v zamrzlém křesle, jsme daleko a naproti nám iglú. Mezi námi váza s eskymáky. Kdo promluví jako první? Otoč se ke zdi. Jsi led a jen ledem... Jen ledem!
Jen ledem a sepjaté dlaně
Tvá šíje je jako zmije
bratříčku
kde mám protilátku?.... Sedíme, stále a stále se po sobě ptáme. Nejsi to ty a ani já. Zůstala kouřová clona.
Červenou
maluju linku
maluju do přílivu... neutíkej, vždyť svítá!
A nad spánky teče splav... Jehlou zešedivět, jehlou se zachránit... Bojím se.
Je čas
Zachytit se rybou dna...
|