Americký sen

Stejně jako většina mladých mužů v tom nejlepším věku jsem i já měl svůj krásný sen. Vždycky se mi líbila slova jako akcie, marže, burza, komodity, indexy a když jsem k nim přiřadil i úžasný výraz s tajuplným názvem pákový efekt, nemohlo mojí kariéru úspěšného dravého podnikatele nic zastavit. Teda skoro nic, protože ta slova sice zněla pěkně, ale žádnému z nich jsem nerozuměl a tak jsem za velikou louží místo pobytu v luxusní kanceláři přežíval v zamaštěné putyce a živil se obracením připálených hamburgerů.

Práce nic moc, ale  šance, že se mi tu podaří někde sehnat něco slušnějšího, se rovnala nule a tak jsem se s ní musel spokojit. Cokoliv se některému z mých nových kolegů příliš nezamlouvalo, bylo automaticky delegováno na mojí maličkost a tak jsem celé dny trávil krájením cibule, jemným mletím pálivých chilli papriček a úklid celého podniku před i po otvírací době byl už jenom malou třešničkou na pěkně vypečeném dortu.

Ještě horší to ze začátku bylo s ubytováním, protože když se představíte jako turista, co si chce prohlídnout tu jejich velkou zemi, mile se na vás usmívají, ale nikdo vám nenabídne dlouhodobý podnájem, protože je tu velká šance, že budete někde pracovat načerno a o zbytečná předvolání k imigračním úředníkům tu nikdo nestojí.

Když mi kamarád dohodil celkem slušnou cimru u starších manželů, myslel jsem si, že se na mne konečně usmálo štěstí. Jenže každá mince má dvě strany. Newmanovi mi sice do ničeho mi nešťourali, ale po krátkém společném soužití bylo na každém kroku poznat, že jsou silně věřící a často jsem si před nimi musel dávat pozor na jazyk. Ledy však výrazně povolily ve chvíli, kdy jsem přiznal, že jsem z Česka. Od té doby jsem měl každé ráno na stole teplou snídani a oba stařečkové se neustále vyptávali, jestli něco nepotřebuji.

Po snídani jsem vyrážel do práce a častokrát přemýšlel, jestli má ještě nějaký smysl dřít se od rána do večera za mrzký plat. Dneska mi opět vyšla směna s Bobem. Byl v pohodě a mohli jsme si bez problémů pokecat o spoustě věcí, ale tenhle metrákovej černoch mi nikdy nezapomněl dát včas najevo, kdo je tady šéf, když nám ty vtípky začaly přerůstat přes hlavu.

Jako každej druhej den se i dneska ráno zastavili pro snídani Chip a Dale. Bob se ve slabé chvilce pochlubil, že tuhle úžasnou přezdívku pro dvě zamindrákované existence navlečené do policejních uniforem vymyslel on, ale moc jsem mu nevěřil. Stejně jako vždy jim naservíroval specialitu šéfa kuchyně. Když jsem mu poprvé  podal propečený hamburger, aby do něj napral trochu chilli a cibule, bez rozpaků do něj plivl.

„To výš, drobný bonus pro fajnšmekry…,“ dodal bezelstně a já se nenechal dvakrát pobízet a druhý příděl masa pokřtil sám. Bob najednou ztuhl a vrazil mi facku. Vytrhl mi jídlo z rukou a hodil ho do koše s odpadky, odkud před chvíli vyběhla švábí rodinka a pošeptal mi: „Já jsem vedoucí směny a jenom já rozhoduju o tom, co tady bude kdo jíst.“

S nejistým výrazem ve tváři jsem mu podal další opečené maso. Když do něj přidal další ze svých speciálních přísad, rozlil se mu ve tváři spokojený výraz.

To nejhoršího jsem se ale měl dočkat odpoledne. Měl jsem nějaké ušetřené volna a taky jsem se tiše vypařil, abych si mohl vychutnat hokejový přenos z domácího mistrovství. Už jsem skoro nevěřil, že by mohli dostavět tu novou halu v řádném termínu, ale nakonec se všechno tak nějak stihlo a já se strašně těšil, až si konečně zapnu televizi.

Z ledničky jsem vytáhl nízkoalkoholické pivo. Byla to sice strašná břečka, ale zároveň to jediné, co jsem u svých spolubydlících mohl pít. Ono to s pitím tady vůbec bylo divný. Přes den tu vládne strašná prohibice, ale jenom se setmí nebo se zavřou dveře, častokrát jsem si připadal jako amatér a naprostý břidil, přestože mám z domova celkem slušně natrénováno.

Vyšťourat nějaký sportovní kanál, kde budou dávat naše hokejisty nebylo vůbec snadné, ale dobrá věc se nakonec podařila a tak jsem se spokojeně usadil do křesla a netrpělivě čekal, až to konečně vypukne. Po dvou letech půstu jsme měli navázat na tři zlaté medaile z předchozích let a já se těšil, jak zase celému světu ukážeme, kde se hraje nejlepší hokej.

Když se na obrazovce krátce objevily sestavy obou mužstev, přišli do pokoje Newmanovi a byli nesmírně zvědaví, co dneska dělám tak brzo doma.

„To víte, dneska u nás začíná hokejovej šampionát a to si přece jako žádnej pořádnej fanoušek přece nemůžu nechat ujít,“ pronesl jsem odhodlaně.

Jenom na půl ucha jsem zaslechl nešťastné zvolání paní domácí, když lamentovala, co je to za strašnou zemi, kde můžou uspořádat takovouhle podivnou akci a jinde po sobě všichni střílí a spousta bezmocných dětí odkázaných na cizí pomoc umírá hlady.

Raději jsem si znovu pořádně přihnul z láhve a odpověděl: „Ale klid babi, to je přece Čečensko a já jsem z Česka. To je naštěstí pořádnej rozdíl…“

Tak a teď už mi snad stařečkové dají konečně pokoj a budu se moct koukat na bednu. Vydržel jsem u ní však jenom necelých deset minut utkání, pak někdo zazvonil na dveře a pan Newman ho pustil dovnitř. Zpočátku mi to bylo jedno, ale když mi za pár okamžiků neznámý host významně poklepal na rameno a dožadoval se pozornosti, moc radosti mi neudělal.

„Vstávejte mladý muži. Potřebujeme si s Vámi promluvit,“ ozval se sebejistý hlas a já se konečně přinutil, abych přestal sledovat televizi a otočil hlavu.

Dva policisté v místnosti mě dokonale zaskočili a než jsem se s nimi stačil nějakým rozumným způsobem domluvit, už jsem stál mezi nimi a odcházel ven. V kuchyni na židli bezmocně seděla paní domu a se slzami v očích nepřítomně hleděla do zdi. Její manžel zlostně zabouchl dveře a kdyby byl o něco mladší, možná bych ještě dostal na cestu pár pohlavků.

Když jsem o deset minut později seděl v tmavé místnosti ve společnosti dvou vyšetřovatelů, moc do smíchu mi nebylo a to nejhorší ještě mělo přijít.

„Určitě znáš hru na hodnýho a zlýho poldu. Tak mi jsme oba ti zlí,“ prskal mi do tváře ten menší a jeho kolega ho doplnil: „Víš příživníky, co využívaj starejch lidí a hrajou si při tom na pronásledované politické uprchlíky tady nemáme rádi…“

Hlesl jsem něco o tom, že je mi líto, že Newmanovi nejsou nejsilnější v zeměpise, ale pak už to najednou šlo strašně rychle. Druhý den mne přivítalo ruzyňské letiště, v pasu jsem měl razítko „Nežádoucí“ a navíc jsem imigračním úředníkům dlužil za zpáteční letenku.

Tak takhle neslavně skončil můj zlatokopecký sen, ale jsem byl doma a s hrstí dolarů ukrytých ve špinavých ponožkách snad ještě možná půjde něco podniknout.