básník usedá na zem
a začíná psát:
kde hledat mám
ta krásná slova
utekla mi inspirace
jak zestárlá noc
bez prvních šlápot
svlečeného moru.
Jak přinutit myšlenky
omluveného hada
dlouhý jak řeč
zaposlouchal jsme se do ticha
mé pero skončilo s psaním
teď přešlapuje v zajetí kolejí
zcela bez výhybek.
Někdo uřezal jim hrdla
zaslechl jsem odhozený nůž
jak si sám povídá
kolik podřízl hrdel
modrou krví neznámých milenců.
Ta chvíle ticha oddaluje smrt
výměnou za šepot
než ruka s perem
přehraje záznam
ulovených stenů pálící papír
křikem nočních labutí.
na scénu pomalu přichází poezie:
kdo vlastně jsem
a má prázdná tvář
zrcadla slunce
proč ta skromnost
jsem přeci poezie
jsem déšť
jsem dlaň
i bělost sněhu
něžná a krutá.
Básník mi dává
novou a novou mladost
z daleka mých myšlenek
a mé srdce
vychyluje lodžie
vysazených květin.
Chybí mi vůně
a tikot hodin slibuje němost
než zavřou mě v cele
odkud není možno spěchat
po schodištích bez zábradlí
kde vypisuje konkurs
na bezbrannost
a jez v řece
je mi flétnou.
a básník stále píše
poezie přišla až k němu:
Ty!No přeci Ty!
Zavřené oči fialový dech
nemohu vybrat
ten správný rým
ta chvíle nestačí
a už je vlastně pozdě
vzpomínky zhasínají
jak padající hvězdy.
A zase dostávám
se k těm tvým křídlům
co jsou tak daleko
jak kámen obyčejný kámen
hozený a padnul k zemi
proč jak mé tělo
co je ještě dítě.
K tobě mluvím
tvé tělo zmodralé mrazem
horkých šalvějí
jsi břehem
kde není možné přístát.
Ty hořká milenko básníků
s přetvářkou medu
jsi zcela jiná
mám právo zapomenout
na tvá gesta vrásek
a pít hořkost tvých symbolů.
poezie přistupuje ještě blíž k básníkovi
a mluví:
mé znamení je bolest
i uschovaná krása
tak připrav pero
a tetuj slova znásilňující básníky.
Hrot věčnosti bodni
do svého srdce
do svého svalu
a vykřič to všem
co ještě nejsou
ve vytrýnách!
Tak úzké básně
vytžené z ran
otvírají své čepele
ne není jich mnoho
pohřbených vojáků
brodících se po kotníky v lásce
je na ni možné věřit
ještě jak na zvědavost.
Říkáš si co je
ta vzácnost poezie
snad chtivost básníků
probuzena po vteřinách
a bloudíš po mě prsty
ráno v poledne i večer.
a teď ji básník spatřil:
na hradbách hodin
tu malbu ženy
od nohou spatřil její ženství
a pak jsme zapoměl
co vlastně jsme objevil
prázdnou lampu znamení
s vyhořelým knotem
od neodnesených rýmů.
Kdo jsi!Žena?
Porč halíš svou krásu!
Ty tak tajemná
tu už chvíli postáváš
listopad prošel kolem
tvé zápěstí je samo náramkem
s kousky vytržených básní.
Poezie je žena
vytžena z textu
lehká ja labuť
schoulena na hladině
paprskem světla
co odhazuje život když dohoří
osamělá kašna.
poezie svazuje básníkovi ruce:
jsem co jsem
unavená kůže tvých dlaní
zcela bezcenná tomu
kdo mi nerozumí.
Počítám dny co žiji
opuští mě jen básníci
v ledových květech
i tys mne opustil
jak všechny mé lásky nejdnou.
tu básník:
drtíš mé srdce
falešnou vůní květin
vpletenou do řádků!
pezie pokračuje:
Ty básníku
rozpleteš každou tmu
tak pohlédni
ať svážu ti dech
mou bolestí
posledním objetím.
svázaný básník klečí
a poezie s nožem v ruce:
je čas zavřít oči
když bušils do mých spánků
hladovými tahy.
Já!Já ještě žiji!
A Ty!Ty zemřeš!
Slibuji bez modřin
těch pár minut
než zatnu ostří
do tvého těla.
básník na chvíli usíná
a přichází sen:
to nejhorší mám za sebou
a pokud to chceš vědět
byl jsem štastný
když tiskla jsi mou hlavu
svými koleny
diamantem dvanácti karátů
co se choulí
v podnájmu mých veršů.
Ty vábíš básníky
svou kořistí
tiskneš je k sobě
a poutáš křídly!
Ještě nejsem stár
a připraven zemřít
chci víc světla
tak vysekejte díru do mých očí!
proč jsi mě opustila
co jsi čekala za mou věrnost
k tvým pažím i nohám
poznal jsem jejich sílu
i plný klín
tvé blízkosti i hojných slov
které dosud nevsazeny
jak hvězdy do čelenky.
Topím se ve tvé hladině
jak nedočkavost světla
než povedeš dlouhý řez
po mé páteři.
Počkej až budeš mít
na tváři roušku
a v těle sklenku vína
ať mohu vychutnat
tvůj poslední úsměv
až budeš šeptat
mé mé verše!
jedenkrát a naposled
a mě se nebude třást hlas
jako poprvé.
Zdá se mi
že ještě jednou potkám tvé nohy
než zasypeš mé tělo
listím a kamenem
pak si vzpomenu
na mlčení zimy
stanu se sochou
a kámen bude recitovat mě!
Mou poezii!
Teď asi žárlíš
když čteš mé myšlenky
jak schody po dotekua pak položíš věnec
se svou poezií vítězovi.
Tehdy zas ucítím
lehkost kroku
trochu se stydím budu mlčet.
Snad každý z nás
měl jít jinou cestou
má milá poezie
slyším tvůj smích
tak to už jsem asi dávno mrtev!
Tak zač se mám stydět
poezie nikdy nezemře
a teď můžete mé tělo
naložit na kočár s koňmi.
Jen radost proudí
mým tělem
a slova se prodírají
můj zrak teď spatřil
rakve na vozech
to ještě nejsem mrtev?
odchází sen
poezie pohladí básníka po tváři:
svlékla jsem světla
abys mě nespatřil
takovou jaká jsem
nemusím si malovat tvář
a zamykat tvůj povzdych
poznej tu bledost dne
suchost poháru vína
i ostří nože
co nezahojí tvou ránu.
Poezie je moudrá
umí rozdávat i brát
když sama chce
silná svou křehkostí
ochotna dávat vše
každou vteřinu své vytrvalosti
abys ty mohl zachytit mne
do slov co píšeš
a jména jimž neunikneš
zamčená navždy do srdce
nakažených keřů.
Poslouchej zvony
zvoní někomu jinému
chci další a další slova
tak piš než zemřeš.
Teď tě opustím
abys měl klid
i scéna zmlklá
se dívá za odcházející poezií.
básník sám stále klečí:
vybavuje si obrazy z dětství
prosekává slova
se zamrzlých kašen
a poezie je knihou
zavřena na tvém klíně
jak oheň hřeješ do očí
zapálím svíčku
aby hlas tebe
ještě více otevřel
a rozpustil vlasy.
Jsi přitom schovaná
jak voda v ledu
vždyť já každý den seděl
u tvých pramenů
a nestihl včas přistát
u tvých břehů.
Tak mne nesvazuj a dej mi volnost
ať mohu přistát hlouběji
ještě hlouběji ve volném rýmu
a přidám k mému životu
století orlů.
A vyskoč na kašnu
mohu tě uchopit samoten
silou čtyř stran
a každé napíši báseň
a zamknu ji na zámek
s nadějí pár hodin
na život i úsměv
než hodíš minci
do turniketu smrti.
Podrž mou hlavu
ve svých dlaních
mou poezii můžeš roztrhat
nebo spálit větrem
byla jsi schovaná v mém snu
proto jsem hledal marně
poezii i lásku.
Už nejsem dítě
potkal jsem tě pozdě
podej mi ruku než řekneš sbohem
chci se stát skálou!
poezie se vrací a kleká
k básníkovi:
nechtěla jsme zajít
ta daleko
cítíš ránu jak celá se chvěje
snad na rozloučenou
zvu tě blíž
k mým kolenům.
setkání příliš troufalé
nemohu jinak než bodnout.
básník umírá
to se někdy stane řekla poezie:
Jen jedna z obětí
přikryla mou sukni
už mi zbývá zavřít víčka
nemusí to nic znamenat:
Vím co jsme udělala
má ruka krouží
kolem mého těla
na co je poezie
když tu není ten
co ji psal.
Čeká mě cesta krve
chci tančit nemohu sama
ty básníku nepotopíš dotek
do mého těla
zůstane jen jméno
mé i tvé.
Zbyla jsem sama
proč jsem to dovolila
abys mne poznal
teď už nemusím zavírat oči
andělé odnášejí jeho duši.
Jaká je vlastně smrt
co tam se skrývá
také odejdu
a poezie přeci nezemře
je to tak lehké
bodnout se do srdce
tak přijď básníku
naproti pro mé tělo.
a poezie umírá na těle básníka.
|