RÁNO S ANDĚLEM 27.8.03

Je po bouřce, je ráno, krásné, žiju.

Malá panenka, smáčená v louži se pořád ještě směje. Přišel k ní muž a vzal pod kabát.

Do tepla, domů, k sobě.

Opodál střípek zrcadla, vztáhnu po něm ruku a najednou nejsem sama. Bere mě za ruku a myši zalézají do děr.

Za ruku mně vzal a já zjistila, že ani mě blesky už nepálí.

Křídla bělejší albatrosa a bílé ticho bílý klid ve zpovědi z nočních chvění. Rozhřešení v jediném pohledu. Děkuji, děkuji, že jsem zase lehčí.

To ráno potkala jsem svého anděla. Skutečného. Jen tak si šel po ulici, vlastně se mnou kráčel. Můj anděl, na kterého jde si sáhnout, schovat se a nadechnout se když kyslík není.

To ráno přišel a zpovídal se mi.

Můj anděl. Anděl můj.

A mně začlo být líto, že jsem bytost, která může ublížit. Může svádět, přivést do šílenství, využít a odhodit, pokořit, stvořit hlupáky a hrát si s láskou.

Kočka, která zapomíná zatáhnout drápky i když chce si jenom hrát.

A tak je mi líto že jsem růže a růže píchá.

A zranit může jak malého prince, tak i svého anděla

a když on poláme si křídla, deštivá rána nikdo nezvedne panenku z bláta a nevdechne do ulic

tichý šťastný klid.

Děkuji svému anděli, že jsem si mohla odpočinout na jeho křídlech a zjistit, že drápků není vůbec zapotřebí,

Děkuji, že jste tady

Skuteční, krásní,

pro nás.

BÍLÍ ANDĚLÉ.