Ocitla se na autobusové zastávce. Nebyla noc ani den, nebyla zima ani léto, nebyla minulost ani budoucnost. Byla jen přítomnost a autobusová zastávka. Chtěla si sednout. Vešla do čekárny. Na dřevěné lavičce seděl kluk. U nohou mu ležely desítky vyhaslých těl cigaret. Měl zavřené oči. Přisedla si.  

„Ahoj“ řekla.

„Ahoj“ odpověděl aniž by otevřel oči.

Znervózněla.

„Za jak dlouho nám to jede?“ zeptala se,aby nestála řeč.

„Tobě za chvíli.“ Odpověděl týmž lhostejným hlasem.

„Hm,díky.“

Vstala a popošla pár kroků k jízdnímu řádu. Jezdila jen jedna linka, čas nebyl nikde uveden. Zamračila se. Znovu pohlédla na prázdná místa pod kolonkou: příjezdy. Nic. Jen nevyplněné rámečky se tísnily na papírové ploše A4. Vrátila se zpět do čekárny. Kluk stále seděl ve stejné pozici, oči zavřené. Jen opovržlivý úsměv hyzdil pěknou tvář.

„Jak víš v kolik to jede, když nikde není napsanej čas?“

Čekárnou se nesl jeho smích.

„Věř mi. Sedím tady už dost dlouho na to, abych to poznal.“ Řekl usmívaje se.

„Jak dlouho?“

Posadila se.

„Dlouho.“

Otočil obličej směrem, kde seděla. Levou rukou se dotkl její tváře. Zlehka přejížděl po bradě, rtech a čele.

„Jsi krásná.“ Řekl něžným hlasem a hladil ji po vlasech s očima stále zavřenýma.

Nebránila se.  Po chvíli přestal a opřel hlavu o chladnou stěnu.

„ Jak můžeš vědět jestli jsem krásná, když ses na mě ani nepodíval?“

„Prostě to vím. Ruce mi to řekly.“ Odpověděl a z jedné z kapes vyndal balíček cigaret.

„ Ty nevidíš, že používáš ruce?“ zeptala se a se zájmem sledovala jeho šikovné prsty jak vyndavají bílé tělo panenské cigarety.

„ Vidím.“

„ Tak proč máš pořád zavřený oči?“

„ Bojím se.“ Řekl a zapálil si.

„ Bojíš? A čeho?“

Šedý dým se vznesl ke stropu, kde se pomalu rozplynul v nekonečnu.

„ Že když je otevřu, odejdeš.“

„ Proč bych odcházela?“

„ Pro to, co by jsi v nich viděla.“

„ Nerozumím ti.“ Řekla a pohlédla na hodinky. Ručičky se nehýbaly. Opět vstala a vyšla před čekárnu. Z leva se vinula silnice bez začátku a pokračovala do neznáma.  Žádný autobus však zatím vidět nebylo. Vrátila se. Kluk si zapaloval další cigaretu.

„ Proč jsi tady?“ zeptal se a dlouze potáhl z nikotinové přítelkyně.

„ Nemohla jsem se vrátit, bylo pozdě.“

„ Rozumím. Pár takových jako ty tu taky čekalo.“

„ A všichni už odjeli?“

„ Všichni.“

„ Kdy pojedu já?“

„ Brzy.“

Odhodil mrtvý pahýl cigarety na studenou zem. Ruce schoval do kapes kožené bundy. S očima nadále zavřenýma si pobrukoval jakousi melodii.

„ Proč jsi tu ty?“ zeptala se.

Melodie utichla.  

„ Nemám lístek.“

„ Já taky ne.“

„ Tak šáhni do pravý kapsy.“

Měl pravdu. V pravé kapse džínové vesty odevzdaně leželo tenoučké povolení k jízdě autobusem.

„ Tomu nerozumím, vždyť…“

„ Nemusíš rozumět.“ Řekl a pousmál se.

„ A kdy ho budeš mít ty?“

„ Nikdy.“

„ Nikdy??Ale jak se odtud dostaneš?“

Mlčel. Tvář zahalil mrak zoufalství. Zavřená víčka se chvěla.

„……….Prostě čekám. Čekám v naději, že tentokrát se dveře nezavřou a já budu moci nastoupit i bez lístku.“

„ Ale kdy? Kdy to bude?“

„ Až mi odpustí.“ Na řasách se třpytily kapky slz.

V dáli se ozvalo zatroubení. Autobus se blížil.

„ Už je čas.“ Řekl a rychlým pohybem setřel usychající slzy.

„ Pojedeš semnou?“ zeptala se.

„ Nemyslím si.“

„ Zeptám se.“

Autobus se zastavil. Za zamlženými okny se rýsovaly stíny několika cestujících. Dveře se skřípotem rozevřely železné paže. Nastoupila. U volantu seděl postarší muž a vlídně se na ni usmíval.

„ Lístek, prosím.“

Podala mu ho.

„ Děkuji, vše v pořádku. Můžete si sednout, slečno.“ Řekl řidič a ukázal na prázdná sedadla.

„ A on?“ zeptala se a otočila hlavu za sebe, kde v čekárně na dřevěné lavičce seděl kluk a se zavřenýma očima pokuřoval novou cigaretu.

„ Ještě nemá povolení nastoupit.“

„ Proč? Spáchal snad něco zlého?“

„ Podívejte se mu do očí a pochopíte.“

Pohlédla mu do tváře. A kluk otevřel oči. Pochopila. Rychle nastoupila a sedla si vedle cizí dívky. Řidič zavřel dveře. Autobus se pomalu rozjížděl.

„ Proč nenastoupil?“ zeptala se cizí dívka.

„ Zabil. Zabil svou dívku a pak sebe. A teď čeká na odpuštění a na povolení nastoupit.“

„ Tak to je drsný. Slyšela jsem, že některý takhle čekaj i pár let. Heleď, a jak si vůbec umřela ty?“

Autobus se ztrácel v mlze. Na zem dopadla další vykouřená cigareta.