|
| |
 |
Láska
Autor: Tepes (Občasný) - publikováno 4.4.2001 (00:15:31), v časopise 13.4.2001
|
|  |
A jako alegorie
K jako komedie
S jako satira
Á jako a propos
L jako láska
Nebyla to láska jako v románu. Nezapsala se do dějin, ani nepohnula kolem osudu. Určitě nebyla tak vášnivá jako Segalova „Love Story“, tak trpitelská jako v antických dramatech, ani tak komická jako v dávných komediích. Neměla tu moc vtáhnut čtenáře do děje a vnutit jim pocit, že to všechno prožívají oni sami, ale jistě byla tak moc odlišná od ostatních obyčejných lásek, že by určitě dostala své místo v čítankách, kdyby se o to její aktéři alespoň trochu snažili. Ale protože to byli obyčejní lidé žijící svůj obyčejný život v tom obyčejném světě, tak tato láska zanikla stejně tak rychle a tiše, jak se zrodila.
Byli dva. Ona a on. Dva v jednom velikém světě. Dva na lásku a na štěstí, ale i na starosti s tím spojené. Byli dva na to, aby dostali od osudu šanci dokázat, že být dva není překážka, ale výhra.
Ona měla jemnou, dívčí, něžnou a do jisté míry i stydlivou duši. Měla husté zlaté vlasy, kterým i slunce závidělo jejich třpyt. Měla blankytně modré oči, v nichž se ostatní toužili utopit. Měla červená ústa, jako namalovaná malinovou šťávou, pro kterou by svět byl ochoten i v mrazu sbírat lahodné plody, které daly jméno té překrásné božské barvě. Měla bílé, jako perličky rosy seřazené zuby, pro něž jste si přáli být i tím nejposlednějším kouskem chleba na zemi. Měla všechno, co jí ostatní záviděli, a sama o tom možná ani nevěděla. Milovala a byla milována.
On byl vysoký a statný jako dub. Byl tmavooký, že si některá děvčata připadala při pohledu do těch očí jako v mrákotách. Byl tmavovlasý, a tak leckterá toužila být hřebenem pro ty nespoutané prameny. Byl slušný, což se hned tak nevidí, a podle svých možností byl dokonce i věrný nejen svým zásadám, ale i svým nectnostem. Byl tak trochu samolibý, ale kdo v dnešní době není. Byl skromný, ale na druhou stranu oplýval notnou dávkou pýchy. Byl tím, čím ostatní toužili být, a sám o tom možná ani nevěděl. Byl se vší samozřejmostí milován.
Nastalo vlahé jaro. Pupeny květů pučely, kolem bzučely včelky a neposední ptáčkové přelétali z jednoho keře na druhý.Občas kolem prošli náhodní chodci. Slunce se sklánělo nad svými městy, rozprostřelo štědrou náruč nad loukami i zahradami, dalo sílu květinám. Zem se po měsících kralování paní Zimy opět probouzela k životu.Ona seděla na lavičce, tichá a skromná, zosobněné štěstí. V lehounkých šatičkách a bílém kabátku, u nohou opřený červený deštník. V ruce držela kytičku,právě takovou, jakými bylo za jejími zády poseto celé nedozírné množství keřů. Došel k ní tiše. Tmavý svetr, modré kalhoty, pečlivě učesaný. Všimla si ho, až stál těsně před ní. Polekaně vzhlédla a ve tvářích se jí rozlil ruměnec. Sklopila oči, aby odolala pokušení. Pozdravil tichým, trochu nesmělým hlasem. Požádal o dovolení a sedl si na lavičku vedle ní. Po chvíli se jejich ruce dotkly. Po další chvíli se spojily jejich prsty a ta drobná ručka vklouzla do jeho. A po další chvíli našla odvahu a podívala se mu do jeho krásných, hlubokých očí…
Skutečně si myslíte, že to tak mohlo být? Že se to mohlo stát? Že by se něco tak krásného mohlo udát v tom dnešním uspěchaném, hektickém a často až šíleném světě? Nebylo to náhodou trochu jinak? Třeba takto?
Je zima. Protivné slůvko mi vytane na mysl vždy, kdykoli se podívám z okna. Ulice je pokryta rozbředlou břečkou něčeho, co ještě včera děti obdivovaly jako krásně nadýchanou sněhovou peřinku. Stromy jsou holé, do našeho okna se teď jistě dívá každý čumil odnaproti. A je strašná zima. Klepu se jako ratlík. Možná by to chtělo zesílit topení. To bude ono, tak se dá na tu zimu vyzrát. Pohoda, ta pravá a nefalšovaná. Co víc si přát? Možná by to ještě chtělo něco dobrého, něco úplně malého, co by zasytilo žaludek a přineslo kýženou úlevu nervům. Možná by to chtělo něco jako... Hloupost, nesmysl, bláznovství. Musím přece myslet na jaro, na ty odporné faldíky, které se udělají vždycky, když je nejméně očekáváte, a pak ne a ne zmizet. Usadí se na vašem těle, odolávají s úspěchem všem možným dietám a dokonce i cvičení. Někdo si je dovolí označit za obyčejné dívčí problémy. Možná se dokonce odváží říct, že o nic nejde. A možná že má pravdu. Ale kdo ví?
Nech toho, snažím se myšlenkami vnutit svou vůli čtyřnožci, který dotíravě otírá svou chlupatou tlamu o moje koleno. Nevím proč, ale nedaří se. Kdesi jsem četla, že zvířata jsou chytřejší než lidé. V tuhle chvíli to možná bude pravda. Ukazuje se totiž, že můj čtyřnožec naopak vnucuje svou vůli mně. No co se dá dělat! Život už je pes. Loudavým, nějaký vtipálek by možná řekl hlemýždím krokem se pomalu přesunuji od kuchyně, přes obývák do pokoje a konečně zakotvím u skříně, kde jako vždy řeším otázku, co na sebe. Po patnácti minutách usoudím, že na to, abych párkrát oběhla se psem blok kolem domu, nepotřebuji nic jiného než květovanou halenku, ten nový černý svetr, vínovou šálu a nejnovější hisky v kombinaci s černými koženými kozačkami. Možná by se hodila i ta čepice. Všichni přece říkali, jak mi sluší. Ignoruji zoufalý pohled zvířete, které si muselo na tlapkách udělat smyčku. Když se konečně uráčím zbavit ho utrpení a zaklapnu přezku na vodítku, nervózní podupávání se promění v bezbřehou radost.
Skrčím hlavu, tak že mi celý krk zmizí v límci kabátu. Zaškubu vodítkem. Ten chlupatý zmetek si myslí, že bude tahat. Tak to se pleteš, kamaráde. Uvidíme, kdo tu je pánem. Párkrát zacukat vodítkem a škrticí obojek se stáhne. Chrapot a sípění. Má co chtěl, mrcha. Nadšení brzy vyprchá. Tak to má být, hezky pomalu, u nohy. A žádná kaluž, to by tak hrálo. Jestli jsi to nepochopil, tak teď už snad ano. Však ono tě vodítko naučí. Pár pořádných ran přes zadek. Najednou se mi choulí u nohy. Sedí jako oukropek, ani nedutá. Výborně, asi mu to už stačí. Tak se můžeme vrátit. Kupodivu ani neprotestuje. Pohoda. Zase. Televize, vyhřátá postel, kolem kupa časopisů a zmrzlina. A ke všemu ještě protivný telefon. Ale to je přece Radek. Samozřejmě že mám čas, to já tak jenom protahuji. Vím to jistě, vždyť žádný volejbal nemám ty hlupáčku. Ale znáte to, člověk jim musí občas dělat drahoty. Jinak by to prostě nešlo. Fofr. Kde jenom jsou ty talířky. Skleničky, zapomněla jsem skleničky. Všechno lítá, ale tam, kam nemá. Proč jen jsem mu neřekla, aby přišel až v sedm? Bože, už je tady. Zvesela, jinak to přece nejde, otevírám. A za dveřmi on. Bleskne mi hlavou, že za tuhle sekundu, co stojíme proti sobě, by mi několik holek zakroutilo krkem. Zvu ho dál. Se samozřejmostí mu vlastní vchází. Beru od něj kabát, jako vždy načichlý pánskou voňavkou. Nenápadně do něj zabořím nos. Možná si toho všiml, nějak podezřele se usmívá. Ale co, jen ať to ví. Tolik času mi to dalo. Vypadat nenuceně a navrhnout školnímu fešákovi, po kterém brousí bezmála polovina školy, jestli bychom nemohli zkouknout video, které jsem obstarávala měsíc a stálo mě nejen zbytek měsíčních úspor, ale i jednu omluvenku do školy, kterou jsem mohla využít v docela příhodnější dobu, to chce odvahu. Pozoruje mě. Pouštím video, sice to chvíli trvá, ale musíš mít strpení, nejsem žádný technický talent.
Moje vyhřáté místečko na gauči láká. Sedne si do křesla? Doufám, že ho napadne něco jiného. Vyzná se. Sice jsem musela obětovat kousek pohodlí, gauč přece jen není zase tak rozměrný, ale jistě to stojí za to.
„Miluji tě.“
„Taky tě miluji Radku.“
„Skvěle líbáš. Chutnáš jako citrón, to je mýdlo?“
„Ne, koupelová pěna. Krk.“
„Tak krk, přemýšlel jsem, kde to bude. Máš husí kůži?“
„Jistě. Je to báječné.“
„Vzrušující?“
„Ano.“
„A co teď, kde ještě?“
„Ramena.“
„Jenom tam?“
„Možná i prsa.“
„Chtělo by to vyzkoušet.“
„A co ty? Kde to mají muži nejraděj?“
„Skutečně to chceš vědět?“
„Možná.“
„Tak možná, nebo jistě?“
„Možná.“
„Učíš se rychle. To je báječné. Pokračuj.“
„Máš husí kůži?“
„Víc než to.Pokračuj.“
„Vzrušující?“
„Jistě. Teď zase já. Kde jsme to jenom skončili?“
„Copak ty nevíš?“
„Ale samozřejmě, že vím.“
„Tam to nebylo.“
„Ne? Já myslel, že ano.“
„Výš.“
„Tak tady?“
„Ještě výš.“
„Že by až tady? Tak vysoko? To jsme teda moc nepostoupili.“
„Není proč spěchat.“
„Já bych věděl kam…“
„Tiše.Líbej.“
„Báječné.“
„Skutečně?“
„Copak mi nevěříš?“
„Neříkáš to moc přesvědčivě.“
„Miláčku, bylo to báječné. Už mi věříš?“
„Polib mě.“
„Promiň, nemám čas.“
„Kam spěcháš?“
„Trénink.“
„Teď?“
„Zapomněl jsem.“
„Ale film ještě nekončí.“
„Nevadí, dokoukáme jindy.“
„Zavoláš?“
„Jistě.“
„Kdy?“
„Nevím.“
„Ale zavoláš?“
„Neboj, zavolám. Tak pa.“
„Pa.“
„Láska je jen slovo.“ Znamená málo, ale dá se jím vyjádřit hodně. Nebo je to naopak? Lásku cítíme ke svým plyšovým hračkám. Proto, že jsou tak hebké a měkké. Možná proto, že jsme je dostali od někoho, třeba od někoho z rodiny, ke komu také cítíme lásku. Lásku projevujeme různě. Ocicmáváme se v parku, vodíme se za ručičky, píšeme dlouhatánské dopisy a červenáme se za každým rohem. Za svůj život potkáme několik lásek. Některé upadnou v zapomnění. Některé si uvědomíme až dodatečně a s jinými strávíme několik měsíců v tichém rozjímání, jaké by to bylo, kdyby naše láska došla naplnění. Některé lásky naplnění skutečně dojdou. Záleží na okolnostech, jaké naplnění to je, popřípadě co bude nebo bylo jeho obsahem. Naplnění lásky jsou různá. Někdo se v noci tajně vydá se svou láskou na diskotéku, jinému postačí mačkat si ruku v kině za protivného probleskování světla z chodby, jak pořád musí někdo procházet na záchod. Možná, že někomu vadí i zvědavý pohled uvaděčky. Pro jiné je naplnění lásky výměna ústních tekutin. Decilitry, litry či hektolitry naplňují lásku a leckdy v nás pozmění náhled na její naplnění. Mnozí se pak zase vrátí k naplnění své lásky v kině a osvědčeným způsobem si opět mačkají ruku. Pokud jsme starší, někteří by použili termínu dospělejší, i když to není to pravé slovo, naše láska se mění v milování. Je to jakýsi nadstupeň lásky. Milujeme své plyšové hračky. Proto, že jsou tak hebké a měkké. Možná proto, že jsme je dostali od někoho, výjimečně to skoro nikdy nebývá někdo z rodiny, koho milujeme. Milování je různé. Rozdělujeme ho na dva základní způsoby. Milování praktické a milování ekonomické. Milování praktické je provázeno řadou jevů, nazvaných souhrnně jako zamilovanost. V zamilovanosti se cicmáme v parku, vodíme se za ručičky, píšeme dlouhatánské dopisy a červenáme se ne za každým rohem, ale na každém kroku. Praktickému milování předchází důvěrně veřejné rozhovory s kamarády či kamarádkami. Předchází mu také přečtení všelijaké brakové i odborné literatury. V tomto období se v našich čtenářských denících objevují i takové tituly, jako třeba omylem uvedená kniha Venuše v kožichu od jistého Masocha. Ale to se stává. Milování ekonomické je za A) ziskové nebo za B) ztrátové, podle toho, na které straně účtové rozvahy se právě nacházíme. Často s ním souvisí půjčky, bezmála za oplátku, nebo naopak dluhopisy, samozřejmě s ručitelem. Závěr milování a zamilovanosti je většinou stejný. Může nám zvednout ekonomickou hladinu svým nečekaným, po téměř devět měsíců pečlivě utajovaným přírůstkem, nebo v nás zanechat rozporuplné pocity, které trvají od několika hodin po několik týdnů a stejně nakonec většinou vyústí v podobnou devítiměsíční skutečnost jako všechna ostatní milování a zamilovanosti.
Zabouchla jsem za Radkem dveře. Zvuk jeho kroků pomalu doznívá na schodišti, z okna vidím, jak si to houpavou chůzí míří k domovu. Nespěchá. Pozoruji ho, dokud nezapane za roh. Jako šílená se vrhám na pohovku. Tisku kolena k sobě a se zavřenýma očima vzpomínám na to, co se stalo. Pět, deset, patnáct, dvacet minut. Zvoní telefon. Vytrhne mě ze sladkého štěstí. Rozmáchnu se a rukou ho shodím na zem. Třesk, který vyruší zvíře stočené u dveří by probudil i mrtvého. Alespoň mi to tak připadá. Ano, ozývám se do sluchátka a čekám, kdo je na druhém konci. Samozřejmě že tam bude on. Kdo jiný by teď volal? Musí to být on. Odešel před půl hodinou a slíbil přece, že zavolá. Je to on. Ale, to přece není ten hlas. To není on. Omyl. Kruté, směšné nebo bláznivé. Kolo osudu se točí pomalu dál. Miluji ho, vnímám ten nově získaný pocit.Miluji ho nejen srdcem, ale teď i tělem. Jak je to krásné. Určitě zavolá. Domluvíme se na zítřek, dávají v kině nějaký trhák, celkem nic záživného, ale za tu hodinku či dvě s ním se to dá celkem přetrpět. Možná mi koupí kolu. Ale to jistě ne. Určitě mě pozve po kině na pizu. To taky ne, není přece takový suchar. Nejspíš budeme u něj. No jo, ale co jeho rodiče. Jasně, představí mě. Jeho maminka je určitě milá. Podáme si ruce a ona nás usadí v pokoji. Přinese bábovku, kterou upekli před chvíli. Jako by tušila, že mě přivede. Určitě to tušila. Možná se jí ještě dneska svěří. Budou mít radost. Po těch čůzách, co si vodil domů přede mnou, mě přijmou jistě rádi. Jeho tatínek mi nabídne tykání. Veroničini rodiče taky nabídli hned Karlovi tykání, když jim ho Veronika poprvé představila. Jenže její rodiče jsou takoví suchaři.Neví, že hned se to nesluší. Ne, bude to jinak. Tykání mi nabídnou až po týdnu. Budeme u nich na oběd, samozřejmě že budou řízky, Radek je má přece rád, a oni se mě jakoby nic začnou vyptávat. Nejprve na školu. Na sto procent ví, že chodím s jejich synem do školy, musel jim mě přece ukázat na fotce, ale jako úvod ke konverzaci je to docela dobré téma.Pak přejdou na rodinu. Ví už, to jim taky řekl Radek, že moji rodiče mají velkou firmu. Co jen jim ten blázínek všechno napovídá. Snad se nezmíní o tom, že jsem vloni propadala z matematiky. Možná, že tohle by jim vadilo. Jejich synáček je přece hvězda třídy. Ale ne, budou fakt rádi, že chodí se mnou. Zase telefon. Jestli to bude ten omyl, tak ze sebe neručím. Jak může někdo volat v takovou dobu? Copak neví, že čekám telefon?
Ulice je pošmourná, všude bordel, na botě mám přilepený něco dost nechutnýho. Nějakej trouba nechal svoje nový fáro jen tak na dešti. Možná, že tam budou klíče. Kdo ví, lidi jsou všelijaký. Smůla. Zatracená smůla. Takový žihadlo by se hodilo. Jakej asi musí dělat dojem na buchty. Kdesi hluboko zahrabaná v hlavě se mi vybavuje vzpomínka asi hodinu stará. Nebyla zase tak špatná. Trochu dřevo, ale co můžu čekat. Taková káča. Určitě to bude dávačka jako hrom. Jistě dá každýmu. Kráva. Že prej mám zavolat. Co si jen myslí. Naivka. Určitě jí nezavolám, vždyť ani nemám její číslo. Snad si nemyslí, že ho budu hledat v seznamu, to určitě, vykašlat se na ni, to je jediné, co si zaslouží.
„Haló?“
„Ano. Kdo je tam?“ sluchátko divně hrčí.
„Máš dneska čas?“
„Kdo je tam?“
„Tak máš dneska čas?“
„Kdo je tam. S cizími se nabavím.“
„Nebuď kráva. Za chvíli jsme tam.“
„Ale kdo volá?“
„Nachystej nějaký chlast. Mám docela sucho v krku.“
„To je omyl,“ pokouším se ukončit rozhovor.
„Co kecáš, tohle je přece tvoje číslo,ne?“ Hlas ve sluchátku je nakřáplý, má divnou intonaci, jeho majitel se asi nedávno vydatně posilnil notnou dávkou alkoholu. „Tak za chvíli. A připrav ten gauč, pořádně to rozjedem.“
„Co?“ nechápu, ale pomalu mi to začíná s hrůzou docházet. Je slyšet, jak sluchátko koluje. Změní majitele.
„Ahoj, kotě.“
Radek. Je to jeho hlas, nebo není? Na zádech mám už zase husí kůži.
„To jsem já , copak si už nepamatuješ? Není to zase tak dávno, co jsme to dělali. Neříkej, žes už na mě zapomněla.“
„Radku,“ zmůžu se jen na suché polknutí.
„Co je, kočičko. Zařádíme si, ne? Je tu pár nadrženců. Tak za chvíli u tebe. Čau puso.“
Pokládám sluchátko. Po tvářích se mi řinou slzy. V zrcadle naproti vidím cizí obličej. Oteklé oči, opuchlé rty, červená, hnusně zkroucená tvář. To jsem já. Gauč zapraská pod náhlým nárazen.
Choulí se na pohovce.Nohy má skrčené pod sebou, ramena se otřásají vzlyky. Rozcuchané vlasy, které před několika hodinami tak pracně upravovala. Rozmazaná rtěnka, tváře umatlané očními stíny, které nevydržely nápor slzavého údolí. Srdce má rozbité na tisíc kousků. V jednu jedinou krátkou chvíli přišla o všechny své iluze. Jak kruté, jak bezcitné, jak zbytečné.
Možná že to potřebovala, řekne si někdo. Patří jí to, ale přesto to bylo kruté, namítne druhý. Chudák holka, řeknou si ty tisíce dalších, které stejně jako ona doufají a věří na první lásku. Jsou naivní? Proč je nikdo nenaučil, že láska může i bolet. Že to není jen ten klamný pocit radosti, štěstí a volnosti. Proč jim nikdo neřekl, že láska svazuje, často bolí a ještě častěji ani neexistuje. Proč jim neřekli, že láska je jen přelud, na kterém se musí pracovat, dnes a denně, aby se utužil a vyústil v něco, co je člověk ochoten přijmout, i když jen za určitých podmínek. Možná jim to neřekli proto, že se báli. Možná jim to neřekli proto, že to sami nevěděli. Ale dá se tomu věřit? Že by se tohle stávalo jen jednou za život jen každému miliontému člověku na planetě. Jistě že ne, tohle se stává dnes a denně. Ale co s tím? Máme snad odhodit své naděje jenom proto, že jsme se spálili? Ani náhodou. Jednou to přijde. Snad!!!!!
Možná se ještě někdy zamiluje. Ale možná se její mladé srdce zatvrdí a ona už nikdy nepocítí lásku. Možná bude rozdávat radosti života, možná že ne. Bude to ale dělat s láskou?
Najednou na obličeji ucítila něco vlhkého. Mokrý předmět, cosi jako hadr jí jemně, až s dojemnou něžností otíralo uslzené oči. Přes mokrá víčka slepených řas před sebou zahlédla černý čumák svého čtyřnožce. Instinktivně ho objala kolem krku. Lásko, blesklo jí v hlavě. Měkká tlapa ztěžka dopadla na její ramena. Ale nezabolelo to a dokonce jí to ani nevadilo. Pozorovalo stvoření, které jí najednou dávalo tolik nezměrné lásky, že až nebyla ani schopná ji přijímat. Vzpomněla si na to špatné, co mu kdy udělala. Pevněji ho objala kolem jeho zvířecího krku, jako by se bála, že i on si vzpomene a odejde. Ale nestalo se. Pomalu, váhavě si vlezl k ní na guč. Možná čekal, že ho znova pleskne a zařve, aby okamžitě slezl. Naopak. Položila si jeho hlavu do klína.Věrné psí oči na ni oddaně koukaly a ona se blaženě nechávala ukolébávat tím pocitem. V tu chvíli našla lásku.
|
|
|
