Byli jsme v pytli - já a ona - a to jsme před setměním chtěli být na nějakém útulném místě. Nebo alespoň v suchu. Všechno kolem se tím odpolednem začalo rozbíjet do svých vlastních stínů, na kraj padala taková zvláštní únava - klížení očí a svalů - prastará večerní daň trampů. Kdoví kam až se tam dalo zajít - cesta pomalu končila, vlínala do malého pošlapaného hada, který obtáčel něco jako slepé rameno malé říčky, nebo spíš odvodního kanálu, který si nechala vyprojektovat nějaká dávno zapomenutá firma na chemické sklo. Dokonale rovné břehy, zaplavené (spíše upatlané) žabincem. Mazlavý hnus, ale přitom tak kypře přírodní, že se člověku chtělo vysvléct a trochu se tím oplácat. Spousta lidí za takové hovadiny platí, tak mi to nepřišlo jako špatný nápad. Špatné bylo, že ta zelená, která tím stmíváním ještě víc zelenala, se nám tam postupně začínala vpíjet úplně do všeho - do vlasů, do šatů, do báglů s jídlem. Zelená nám svázala ruce, polepila oči poloprůhlednou lepící páskou, kapala nám z koutků úst - no dobře, tak zlé to asi nebylo, spoustu věcí jsem si asi přibarvil sám - jo, baví mě to, spousta lidí mi vždycky zdůrazňuje, že se v tom přímo vyžívám.

Ale stejně to všechno kolem nebylo jen tak. Kolem osmé večerní navíc ještě padla mléčná mlha - taková ta hodně nezdravá, močálová - ticho, žáby zmlkly, jakoby otrávené tím, jak je dnes hnusně, a že není vidět málem ani na skok. Jojo, dneska se nikam nejde - třeba ptáci by se v takových rozptylových podmínkách neměli pokoušet vůbec o nic. Různých pišišvorů tu bylo požehnaně, ale ti moc hluku nenadělají. Bál jsem se komárů, kdybych ale věděl, co místo nich přiletí, mazal bych zpátky po cestě hlava nehlava, noha nenoha, bahno nebahno. Takové sviňky to byly. Na některých místech se jich rojily kupy - malých zelenohnědých masařek, jejich bzukot byl jediným zvukem v okolí - o to to bylo horší. Jedna z těch mrch vždycky vylétla z hejna a jala se čmuchat, kde by co ochutnala - a tak se postupně střídaly, svině jedny malý, bodanců jsem měl po deseti minutách patnáct, jednu tu kurvu se mi podařilo rozmáčknout, nechala za sebou pás listově zelených vnitřností - ani stopa po krvi, které si pár vteřin před smrtí užívala. Ta barva šla pak hrozně těžko dolů - kdoví, co to vůbec bylo zač. Pamatuju si, že jsem se bezradně rozhlížel, jestli se tady vůbec nějak dá přežít noc. A pak

střih

a byl jsem s ní v motelu - nebo v něčem takovým. Bůhví jestli jsme se nakonec dokodrcali k nějakému motorestu, bezradní z toho, kam máme složit hlavu. Horší bylo, že i v té malé místnosti byla nazelenalá mléčná mlha a štěrbinami v okenici se sem dostávaly ty hnusné debilní mrchy, bzučely tam a vyváděly, svíjely se radostí smíchy "chachacháááá" - viděl jsem jim to na prackách, jak si je mnuly, jakoby nás dostaly a teď se těšily, jak nás sežerou zaživa. Seděl jsem na pelesti - čekal na ni - až teď mě vlastně napadlo, že nevím, kdo tu se mnou je, kdo mě do týhle hnusný patálie zavrtal. O chvilku později vyšla z té mléčné mlhy ona - pitoreskně popatlaná nějakou kosmetickou maskou - jakoby jí nestačil ten hnus kolem, jakoby se do něj chtěla zamaskovat a nechat mě tu samotného. Dvě kolečka okurky na tvářích a kolem ty mouchy. Bezva. Tvářila se připonasraně, třískla okenicí jakobych za všechno mohl já a štěkla "jdem spát". Zůstala stát otočená ke zdi, jako tichá výčitka za to, že všechno takhle nevyšlo, že se jí zbortil další blboučký nevýznamný sen - a všechno jen kvůli tomu volovi, co sedí za ní. Bohajeho, kdybych vůbec věděl PROČ jsme tam byli.

Začala tam vyvádět, tak jsem se k ní nějak dostal, otočil jsem si ji k sobě a probůh ona nasadila takový ten polonadržený výraz - přehrátý pokus staré barové šlapky - a vzrušeně zašeptala : "Karle..."

"Do piče, chodíme spolu půl roku a ty nevíš jak se jmenuju nebo co?" nevydržel jsem to.

Stáhl se jí obličej a najednou se začala chichotat, jakoby tím vším chtěla zamazat ten trapný pokus ještě nás někam zařadit - na poslední chvíli nás někam vecpat, pod nějaký odpad společnosti, kde bychom ještě nějakým zvráceným způsobem patřili k sobě. Jak mě chytla za ruku, bolestivě mě sevřela a štípla do dlaně a druhou do boku - to asi jak si uvědomila, že jsem na ni sprostý.

"Ty hajzle, ty čuráku, takhle se mnou mluvit nebudeš!"

Odstrčila mě a já spadl na postel, zmizela někde v rohu místnosti, ale ať si jde kráva pitomá, už se mi s ní nechtělo bejt ani hovno.

Hučelo mi v uších, po stehně mi lezla jedna z těch sviní a tak jsem ji rozmáčk. Vybuchla tím zeleným hnusem a pokropila mi spodky a půlku postele. Přišlo mi to jako brutální vyvrcholení, na závěr. Zvedl se mi žaludek - když jsem si představil, že bych s ní přece jen dnes spal v téhle posteli, oba nechutně zpocení a pokousaní, váleli bychom se v kýblu zelené mléčné mlhy a nakonec - aby jsme se cítili aspoň trochu v pořádku, rajtovali by jsme - jeden přirážeje druhého, no tak, udělej se, musíš dřív než já, tak to přece musí být, trochu tě zmáčknu tady a trochu tam, no tak teč ty potvoro, ať už to máme za sebou...

Ach bože, ona tam ještě musí být, někdě v tom rohu. Jistě brečí úlevou - protože konečně neví, co by mohlo být ještě větší peklo. Jo. Personal nightmare. Srát na ni.

V pekle to bude bzučet jak tady, někde dole v rohu se bude krčit bílý stín s debilní maskou, která ještě podtrhne bezmocný a naštvaný výraz. Bude tam téct krev z infikovaných ran, bude to tam smrdět žabincem a mlha se tam bude dát krájet. Hučelo mi v uších - možná ano, možná ne - ale zřejmě odešla. Jenom tak v tílku - bude klopýtat po břehu, ale ne moc daleko, kvůli mlze. Namočí si kotníky do bláta a bude lkát o něco hlasitěji, abych ji mohl jít zachraňovat. Vždycky se chovala tak debilně, kráva jedna seru na ni - vůbec nevím kde to jsem ani proč tu jsem. Jen vím, že bude asi důležité, že je mi tak, jak mi je. Že trpím tím pocitem, že už není co zachraňovat, že už zbývá jen se probudit. Nebo neprobudit.

Myslím, že novým smyslem života se mi stalo zabít další z těch hnusných tlustých zelených sviní. Vzít si ji z dlaně - rozplácnutou - a pěkně ji rozkousat, za to všechno co mi prováděly. Odstrašující příklad pro ty ostatní. Bylo už hodně pozdě. To temné kolem mě se mi vpíjelo do očí jako zákal - zavřel jsem je, hučení v uších zesílilo - to "Bůůůůůůhůůůůůůůů" z venku jsem měl jako vcelku příjemnou kulisu. Jako mléko s medem před spánkem v žumpě. Jsem hajzl, já vím. Ale ona potom příjde zpátky. Ráno se probudím vedle ní a leknu se, jak strašně hnusně může vypadat dvacetiletá holka. Bude mít uhnětené vlasy, kotníky od hlíny, tvář rozpraskanou - v bíle masky dvě stružky po slzách. Pak se s ní budu milovat. A odejdu...

Tuším, že ale stejně nakonec... odejdeme...

27.12.2004