|
|
|
| |
Přes pomačkané záclony se do domu provlnila tmavomodrá tma. Rozeběhla se po chodbách, pozavírala kvítka afrikánů v květináčích, pronikla klíčovými dírkami i do těch nejztracenějších místností. Jejímu majestátu chvilku vzdorovaly osamělé lampičky v ložnici a koupelně, ale temná královna věděla, že vítězství je nadosah. Že stačí počkat několik bezvýznamných minut, než pohodlně, ale bleskově, uchvátí celý dům.
Dlouho, předlouho po té, co tento okamžik nastal, probudil Alici zvuk tříštícího se skla. Ospale se rozhlédla po ztemnělé místnosti, opřela se o lokty a vstala. Její nahá chodidla, přenesená ve vteřině ze světa snů na chladnou podlahu ložnice, odmítala poslušnost.
Vše se zdálo být na svém místě, všechny dveře byly zavřené, dům tichý a druhá postel prázdná, jak by měla, nebo vlastně neměla být. Hnána podivnou předtuchou scházela Alice dolů po schodech do obývacího pokoje. Při každém kroku kontrolovala předměty, které před ní vystupovaly z temnoty. Stolek, váza s květinami, pouzdro na šperky. Dokonce i její azuritové náušnice, které večer odložila, se povalovaly před zrcadlem. Zpocenou dlaní sevřela kliku od dětského pokoje.
Alice se toužila rozčílit, rozkřičet, ale nádhernému pocitu úlevy a radosti se ubránit nedokázala. Směšnost a absurdita toho, co spatřila, jí vehnala do tváře široký úsměv a do očí trošku slz. Před ní, v mihotavém světle baterky, seděla její malá holčička, její dcera, a perem namočeným v rozlitém inkoustu pečlivě dopisovala na blankytnou obálku PAR AVION zapomenutý veledůležitý vzkaz : TATÍNKU, PŘIVEZ MI PROSÍM Z NĚMECKA BERLÍNSKOU MODŘ.
Spadané listí se lepilo na podrážky Tommiho bot. Vlhký, tlející podzim se snášel na krajinu spolu s drobným deštěm. Mlha rozmazávala okolní svět do impresionistických kontur.
Snad to bylo náhodou, že Tommi našel úkryt právě pod tím stromem. Pod starým, rozložitým dubem, co pamatoval stovky podobných podzimů a stovky poutníků, kteří hledali ochranu pod jeho mohutnými větvemi, shazujícími zlatě béžové listí. Jeho kůra byla vrásčitá a moudrá, stařecky shovívavá k pomíjivým cestičkám mravenců.
Ten strom Tommimu učaroval. Připoutal ho k sobě tak, že ještě dlouho po té, co dopadla poslední kapka deště a země si ulehčeně a mlhavě oddechla, zůstal stát pod jeho korunou. Přemýšlel ? Snad. Ale jeho úvahy nevedly k žádnému cíli, rozbíhaly se jako spletené dubové větve do menších a menších pramínků a potom se jako zlaté, podzimem unavené listí snášely na promoklou zem.
Najednou byl čas jít. Čas vykročit po mokré silnici na triumfální pochod přes nebohá tělíčka dešťovek směrem k domovu, kde Tommiho čekala vyhaslá kamna, čerstvý chléb a černobílé fotky na krbové římse. A v porcelánovém hrnku uprostřed stolu trocha bílé kávy od snídaně. Sladké a jemně béžové; jako podzim, jako padající listí, jako zamhlený terč slunce. Jako vzpomínky na lásku.
I teď, když se po její zešedlé tváři a bezbarvých rtech rozhostil věčný klid, byla hraběnka velmi krásná žena. Bělostné vlasy lemovaly poklidný, ušlechtilý obličej a kontrastně objímaly límeček prostých černých šatů. Vernona ale nejvíc fascinovaly její ruce, pokojně složené na hrudi. Viděl je poprvé v životě bez prstenů a rukavic a nemohl být neuchvácen jejich gotickou krásou a elegancí.
"Vážně nechcete, abych tu s vámi chvilku zůstal ? Jenom den, dva, než si zvyknete na samotu," zeptal se starého muže vedle sebe.
Hrabě se smutně pousmál a odpověděl : "Člověk zůstává sám jen tehdy, když opustí svoje blízké, ne tehdy, když oni opustí jeho, můj mladý příteli."
Vernon pocítil, že hrabě chce zůstat sám se svojí chotí. Pomalými, tichými kroky vyšel z místnosti na nevelkou kamennou terasu. Muž v dlouhém šedivém plášti, toulající se dosud pohledem po parku pod terasou, se na Vernona otočil, jako by jeho příchod očekával.
"Doktore..." řekl Vernon a napřáhl k muži pravici. Ten rozvážně přijal stisk. "Vím, na co se chcete zeptat. Můžete být naprosto klidný, hraběnka o ničem nevěděla. Dožila se požehnaného věku."
Taková jednoduchá věta, napadlo Vernona, taková fráze, kterou slyšíte nebo řeknete stokrát, ale stejně zabolí.
"Myslím," řekl po chvilce doktor, "že takhle by lidé měli umírat. Staří, ale krásní. A blízko těch, co je mají rádi."
Vysoko na zataženém nebi zlomil jestřáb svůj let ve strmý pád. Zmizel Vernonovi z očí a po pár vteřinách se vznesl opět vzhůru s nehybnou kořistí v pařátech. Po celém tom bleskovém boji nezbylo nic, jenom pár šedivých per, unášených větrem.
A jaká je pointa ? Možná taková, že jen z těchto tří barev se svět namalovat nedá. Nedokázali to staří mistři ani géniové moderního umění, natož pak takový prachmizerný malíř, jako jsem já.
Ale jsou krásné, nemyslíte ?
|
|
|