Skupina se pomalu prosekávala hustým porostem pralesa. Laserové mačety se zakusovaly do dlouhých lián a výhonků pralesní flóry.

Najednou začaly křoviny řídnout až na konec přerostly v rozlehlý palouk v jehož středu stála nevysoká zřícenina obytného domu. Dva muži a jedna žena zůstali stát v němém úžasu.

„To jsem blázen, kde se to tu vzalo?“ prolomil mlčení Georg

„Vážně netuším, ale v každém případě je to ta stavba, kterou naše radary už tři dny zaznamenávají a my bychom měli zjistit jestli je tam někdo schopný a ochotný nám pomoct.“ řekla Mag a vykročila směrem k domu. Georg a Hawk ji váhavě následovali.

Skupina cestovala pralesem již bezmála měsíc. Z počátku bylo cílem výpravy nalézt nové odrůdy černých lilií, ale v průběhu hledání se Mag, Georg a Hawk – proč to nepřiznat? – jednoduše ztratili. Celý týden už putovali bezcílně, jen tak rovnou za nosem a radary stále zaznamenávaly jen prales. Teprve v posledních třech dnech na nich začal poblikávat malý bílý bod značící budovu. Až do konce si mysleli, že jde o pozůstatek jednoho z panelových domů, které se přestaly stavět už před více než sto lety a byly pomalu pohlceny nenasytně se rozšiřující džunglí. Teprve nyní poznali svůj omyl. Tohle bylo něco mnohem staršího. Před nimi stálo něco, co všichni dobře znali z pohádek a pověstí, ale co nikdy neviděli – a pravděpodobně ani žádný jiný žijící člověk na zemi. Nikdo z nich se příliš nevyznal v historii ani archeologii, ale i beztoho dokázali snadno odhadnout, že nízká kamenná budova, kterou tu před sebou měli, je velice stará. Možná pamatovala i středověk.

Celé skupině bylo jasné, že najít inteligentní bytost uprostřed pralesa a navíc v takové ruině by bylo sakra velké štěstí. Ale zkusit se to přece muselo….

Pomalu došli k domovním dveřím. Byly vylomené a přes práh se táhl kořen vskutku gigantických rozměrů.

„Stůjte“ řekla Mag „támhle je něco vyrytého.“ Sledovali směr, kterým ukazovala a skutečně – nad vchodem byl do starobylého kamene vytesán nápis o dvou řádcích.

„Žiješ, abys mohl zemřít. Umíráš, abys mohl být znovu zrozen.“ zadeklamoval Georg „to zní docela ponuře, co říkáte? A koukněte na toho ptáka, co je vyrytý na kraji toho prvního verše. To jako hoří, nebo co?“ nechápal.

„No jo a na konci druhého je taky jeden,“ všiml si Hawk „ale to je spíš ještě kuře. Zajímalo by mě z čeho se to hrabe, z nějakého písku nebo prachu?“

„To máte jedno,“ rozhodla to Mag „pojďte už dovnitř. Za chvíli bude tma, víte moc dobře jak rychle tady slunce zapadá.“ Oba muži pokývali hlavami na znamení, že naprosto chápou a následovali Mag přes práh do tmavého nitra budovy.

Sotva jejich oči přivykly šeru, začali prostor kolem sebe důkladně prozkoumávat. V celém stavení byla pouze jediná místnost a na první pohled bylo jasné, že tady se pomoci nedočkají. Koneckonců i tento kdysi civilizovaný pokoj se pomalu stával součástí pralesa. Téměř celá podlaha byla pokrytá sametovým kobercem trávy, která vyrašila ze všech skulin kamenného dláždění. Od stropu vysely husté záclony tmavě zelených lián s drobnými úponky. Úzkými okny se dovnitř draly tlusté kořeny a šlahouny. Byly ve svém objemu tak mohutné, že propouštěly jen nepatrné paprsky poslední chabé záře zapadajícího slunce. Ve vzduchu se držela vlhkost.

„Podívejte se! Podívejte, támhle!“ vykřikla najednou Mag. „Přece jen tady nejsme zbytečně. No já se snad zblázním.“ V temném koutě místnosti se za popadanými trámy hrdě tyčilo několik tuhých stonků lilií.

„To jsem ještě neviděl. Vážně je to nový druh“ zasmál se Hawk „a je opravdu černá! Myslím, jako, že není tmavě fialová nebo modrá, ale opravdicky černá!“

Georg se však držel trochu víc u země. „No to je sice skvělé, ale za chvíli bude úplná tma. Dneska přespíme tady. Vzorky odebereme zítra a vydáme se znovu na cestu, tentokrát to zkusíme na jih.“

Bez jediného slova si roztáhli spacáky tak jak se každému zdálo nejlepší, ale nálada, která se vznášela ve vzduchu byla přece jen povznesenější a plná naděje. Na prales rychle padla noc a cestovatelé jeden po druhém upadali do hlubokého spánku.

Všem třem se zdál stejný sen. Byli hluboko pod vodou, snad pod mořem, a obdivovali se kráse podvodního světa. Voda žila. Neustále se pohybovala a zmítala jimi ze strany na stranu. Najednou jakoby si každý z nich teprve nyní uvědomil, co to znamená být pod vodou, se začali dusit a němě lapat po dechu. Vzduchu se stále nedostávalo a dva z nich se ve svém snu propadli do černé propasti bezvědomí a snad i smrti.

Jediný Hawk se na chvíli probudil, ale najednou se mu zdálo, že jeho sen snad trvá i nadále. Plíce se vzduchem nenaplnily a očekávané uvolnění nepřišlo. Všude kolem něj bylo ve tmě plno pohybu, jakoby se bezpočet hadů obezřetně plazilo trávou k němu. Cítil jak mu něco pevně svírá hrdlo, stále silněji a silněji. Téměř s nadlidským úsilím vztáhl ruku ke krku a pokusil se škrtícího hada odtáhnout. Marně. Okamžik poznání mu do široka rozevřel oči. To ne had, ale masivní strupovitý kořen mu krade dech od úst….

A pak už se propadl do bezvědomí, vešel do tmavého pokoje a objal se se smrtí.

Ráno nezbylo po třech průzkumnících ani památky. Jen uprostřed místnosti nastavovaly rannímu slunečnímu svitu své listy dva mladé stromky a jedna světlá lilie.

Člověk umírá, aby mohl znovu žít.