Přemýšlím nad skleněnou hlavou

uprostřed místnosti stojí na podstavci

dubovém

sklo a dub se k sobě nehodí

tak jako ty a já

tak jako my dva dohromady

pachuť haldy prachu

ze mně vystěhovat

ale strach mi nedovolí

v zaprášené místnosti se líp kouří

a ničí plíce

a srdce...

dohromady

k sobě nejdou.

Hledím do prázdna

stěny jsou bílé

jak v blázinci

u doktora

doma

všude

stěny bílé a oči k sobě nejdou.

Opuštěná

do tmy roztroušená

je tu zima

je tu chladno

za teplem

je tu prázdno

jakákoli náruč

taky dobrá

a odžít se nic nedá

za druhého.

Jen občas mívám

hluchý pocit strachu

z opuštění,

z toho, co tu je

a pak není.

kdo tu je a

pak není

život je

a pak

není...