Rekvizita pod polštářem

Převaluje se už přes půl druhé hodiny!

Špatně se mu usíná…špatně se mu leží…

Má otevřené oči a pokřivenou páteř…

Ne, že by měl tělesnou vadu- to ne- na to bych tady neupozorňovala, nebo alespoň bez toho ironického výrazu v mé tváři…

Pohled bych raději stočila směrem k dotyčnému polštáři, na němž ona hlava  nerovně leží….

Nabízí se otázka PROČ?- proč nerovně leží!?

Jedná se snad o jeho niternou nevyrovnanost?

Řekla bych, že tou to nebude- tento dosud bdělý- je dnem i nocí  v roli básníka- a Ti nemají důvod být čímkoli narušitelní, či snad být sami- co by narušiteli…

Spánek ne a ne se dostavit!

Rozsvítí lampičku  a kouká do stropu- napadají jej slova, věty, příběhy- prozaické příběhy!!

Zarazí se- na posteli se prudce vzpřímí- sám sobě náhle nerozumí!

Žádné verše- žádné rýmy- a lyrika? Co je to?

Jen próza- epika- děj- samé reálie!

A tak se přes noc stal z básníka prozaik.

On pevně vyrovnaný- alespoň co se literárního ducha týče- se nevzdává!

,,Mám snad přestat snít!?“

,,To po mně nikdo nesmí chtít!!“

Křičí do tmy básník- bývalý básník?

Rozhodně vstává ze svého lože- chopí se nože a…

…pomocí něj vyrývá do dřevěné poličky, jenž ještě před zlomkem vteřiny bránila nástupu sladkého spánku- nedivte se, jen blázen-a básník by si pod polštář zavěsil dřevěnou polici-verš:

NEPODDÁM SE BLUDU A BÁSNÍKEM BUDU!

Vzal si polštář a deku- a spát šel někam do trávy-  hvězdné nebe nad hlavou- toulati se dálavou…

No jo… básník…