Měsíce hledám správný směr, stavím si přístav v oblacích, rozplétám nitky dávných hříchů, tiše se kaju v jejich stínu. Po stezkách bláznů klopýtám, co vést by měly z pekla. Abych se měla odkud zvednout, ploužím se po dně plném špíny. Cesta je zlá, drásá mi duši do krve, chybí mi síly, zbývá naděje. Poslepu hledám tvoji dlaň. Stojíš a mlčíš, prý zkoušíš lásku. A místo tebe anděl strážný mi svoje něžné ruce podá, pohladí křídly, pevně mě sevře v náručí a šeptá slůvka útěchy. Však k čemu jsou mi andělé, když ďáblu upsala jsem duši? Potoky slz a tichá objetí se snaží změnit osud. Věřím ti každé slovo, každý z těch slibů, které konejší. Pak už jen víra v dobré konce mě drží nad vodou. Když najdu sebe sama a každý dílek zapadá, vyrveš mi srdce z těla. |