To je úžasné, co ti chlapi dnes vydrží!

Jsou tři hodiny odpoledne, přicházím z práce; v kuchyni položím tašku s nákupem, kabelku, došlou poštu a svetr – je krásný podzimní den. „Čau“ ozve se z vedlejšího pokoje. „Ahoj“ odpovídám svému manželovi s očima upřenýma do jednoho bodu. Jen v duchu pokračuji v konverzaci: jo, v práci pohoda, na angličtině mi to dnes kupodivu šlo, venku je krásně co? Kdo by v říjnu čekal ještě 21^oC… Nerušit! Tlachání o počasí se zapovídá, právě končí americký sci-fi seriál a pokračuje mexická telenovela. Nevadí, stihnu roztřídit složenky, dopisy, výpisy; převléknout se z kostýmu do pohodlných kalhot a trika, uložit nádobí z myčky, poklidit kuchyň, synovi okouknout úkoly, které psal pod babiččiným dohledem – vše se zvukovou kulisou televize. Romantiku teď vystřídalo soutěžení, tuším… Jejda, čtyři hodiny pryč! Nejvyšší čas dojít pro menšího do školky. Přesunuje se na zbrusu nové hřiště v naší ulici, odkud na mě mává i ten starší. Občas na ně mrknu z okna, vystačí si sami.

             Jak využít volné odpoledne? Doběhnu k sousedce domluvit se na páteční návštěvu veletrhu, druhé doručím zapomenutou složenku ze školky a abych si připadala vytížená, beru do kontejneru pár PET lahví. Na zahrádce přerůstá špenát, musím urychlit jeho sklizeň, aby mi nezmrznul a na přesazení čekají dvě fialky v květináči. Už se dočkaly. Doma prolistovávám tři kuchařky, než objevím uspokojivý recept. Do kuchyně ke mně doléhá střílení, reklama, pořady pro mládež, upoutávky na večer, zpravodajství; u počasí napnu uši – zítra už sluníčko vystřídá déšť, škoda. Můj muž (třicetičtyřletý podnikatel s vlastní autodílnou, která právě prodělává okurkovou sezónu) je vytrvale v poloze ležmo na gauči, jen občas se zvedne pro něco k pití, tu pro jablko, tu pro kus salámu, pro sušenku… Nesměle se ozývající mobil je rázně umlčen: kdo se opovážil v tuhle dobu rušit?

 Já uvařím večeři, musím k ní svolat děti, pro změnu naplnit myčku nádobím, mezitím vynést koš a zalít kytky. Těstoviny se sýrovou omáčkou a špenátem ho nelákají – párek z mikrovlnky s ostrou hořčicí k tomu patka chleba – to je optimální strava, která se dá jíst na malém konferenčním stolku – jak jinak – před obrazovkou. Letmo přitom pokukuje po dětech (hodiny ukazují přesně sedm hodin) na večerníček si nevzpomněly, hurá – dalších 10 minut pouze pro něj! Nás ještě čekají logopedická cvičení s jedním, čtení a podepisování úkolů se školákem. Na Primě se také právě vaří, děti zpozorní – brzy bude pohádka! Alespoň druhý večerníček můžou sledovat s tátou. Zároveň nastává doba, kdy se věnuje dětem: staršího se zeptal obligátní otázkou: „Co bylo ve škole?“ Čímž ho donutil k odchodu z pokoje s očima v sloup: „Dobrýýý.“ Mladší syn je sdílnější, nacpal se k tátovi na pohovku, líčí mu své zážitky z venku, ale jenom do začátku další soutěže na Nově. Šmucler vypadá dnes nějak nervózně, zjišťuji s žehličkou v ruce. Kluci se zatím vystřídají při koupání, pak vyčistit zoubky a hajdy do postele. Neodolám žadonění o pohádku… dobrou noc, už spěte dětičky.

            Manželovi nestačí jeden program, na Nově začíná publicistická debata, na ČT 1 by mu ušly reportáže, rady, testy. Žádný problém, ohraná kazeta ve videu vše zařídí. Jen tak po očku se zhruba jednou za 10 minut mrkne na Primu – novou seznamovací reality show si nemůže nechat ujít, jak by potom mohl odborně srovnávat s podobnými pořady, logické, ne? Večerní náplň pro mě: uložit vyžehlené prádlo, umýt si vlasy (před použitím si zase opravit sprchu), vyměnit ubrus, už poněkolikáté přenést buď program nebo ovladač z kuchyňského stolu do obýváku (asi mají nožičky a my v bytě jednosměrku!?), uvařit si čaj, připravit dětem věci na zítra, přes telefon zaplatit složenky - přitom se skoro opařit stále horkým čajem, dokopat se do koupelny a slastně před jedenáctou hodinou padnou do postele, možná dnes konečně dočtu knížku, abych ji mohla zítra vrátit do knihovny. Říkat dobrou noc nebo cokoli za celý večer by bylo zbytečné; už jsme si pokecali po mém příchodu domů, víc mluvit nemá potřebu.

            Tušíte správně, pro něj je zatím moc brzo. Podtrženo sečteno, dnes to dělá 7 hodin sledování televize, cca 43 pořadů, 9 chodů asivečeře, tomu říkám výdrž; (podotýkám: pouze za mé přítomnosti – každý podobný pokus potřebuje samozřejmě kontrolu, tedy svědka). Dobrá zkouška na rekord. Včera doslavil své narozeniny, dnes si musí odpočinout, chápu (zítra se najde jiný důvod…). Náš budoucí rekordman se nevzdává, bere si misku brambůrků, k tomu skleničku něčeho ostřejšího (dokonce si musel dojít o patro níž do sklepa, obdivuhodné…) a v tréninku pokračuje. Až bude hluboko po půlnoci, stačí zmáčknout kouzelný knoflík, naprogramovat si automatické vypnutí televize, dejme tomu na hodinu, dvě a s vypětím všech sil vytrvat, no, přinejhorším usnout… on ten binec na stolku, v kuchyni, na zemi i po gauči někdo ráno uklidí…

            Co tomu říkáte? Že to mají v dnešní době otcové těžké. Vůbec je ostatní členové rodiny nenechají v klidu odpočívat, často mají tlusté sklo, ba navíc mezi sebou mluví v pokoji s televizorem. Tomu říkám vrchol drzosti! Budu se muset nad sebou zamyslet, vlastní odpolední zájmové aktivity zvládat tišeji a rychleji, abych si taky konečně někdy stihla sednout, taky koukat na bednu, když je to tak zajímavé, poučné, napínavé, pozoruhodné, poutavé a nejspíš i nepostradatelné. Jen se obávám, že žádného rekordu nedosáhnu...

Máte podobné zkušenosti? A nějaká účinná rada by nebyla, jak tatínka zapojit nejen do rodinných záležitostí? Jak rozmluvit introverta, který to viditelně k životu nepotřebuje, ale ostatní trpí? Napište mi, prosím.

Dík