Doktor Bert Gaben

Václav Roman

Máte taky někdy ten pocit, že jste nuly? Že i když vám v životě vše hladce vychází, tak přesto vám něco základního uniká? Já ne.
Míval jsem ho, to nepopírám, ale teď, jako když utne, se cítím naprosto vyrovnaný. Ptáte se, jak se mi to povedlo? Chtěli byste to vědět?
Vím, že ano, ale já to nikomu neřeknu. Ať si na to každý přijde sám. Jako já.
Ne, že bych vám nepřál to, abyste se cítili tak skvěle jako já, ale vždycky jsem byl strašný lakomec. Takže bohužel.
Od té doby, co jsem se narodil, my všichni říkali Berte. Od kolébky až po univerzitu jsem byl Bert. Po získání diplomu mi nikdo neřekl jinak než pane doktore Gabene. Bert Gaben jméno mé. Doktor filosofie.
Studoval jsem celkem asi 17 let. Uplatnění ve svém oboru jsem nenašel nikdy. Svět tak možná přišel o skvělého filosofa. Nechtěli mě, tak jsem se na ně prostě vykašlal. Ale oni mě nepotřebovali, já je ano. Lidstvo nepotřebuje člověka, ale člověk lidstvo ano. Měl jsem se víc snažit. Neházet hned flintu do žita. Říct si, Berte, dokaž jim, že něco umíš. Ale já se ani trochu nesnažil, flintu jsem hodil do žita hned a nikdy jsem se nepokoušel nikomu dokázat to, že něco vskutku umím.
Ale uměl jsem něco? Když o tom zpětně uvažuji, pak si musím přiznat, že ne. Ano, byl jsem sice doktor filosofie, mé jméno sice předcházel titul, ale to bylo taky všechno. Nenapsal jsem jednu jedinou pořádnou knihu, pojednání ani úvahu, od doby, co jsem opustil znaven studiem katedru. Teda já jsem něco napsal, dokonce se mi to i líbilo, ale to jsem byl tak jediný. Ostatní mě zavrhli hned jak se jim to dostalo do ruky.
Doktore Gabene, přepracujte to a bude to dobré.
Doktore Gabene, vy si z nás děláte legraci. Tohle vydat? Vždyť to je o soud.
Doktore Gabene, kvantita není kvalita.
Doktore Gabene, je mi líto, ale musím vám to vrátit. Snad někdy příště.
Měl jsem už prostě dost všech těch vydavatelů a majitelů novin. Přitom kdyby se mi jednou jedinkrát podařilo dát své dílo do těch správných rukou, pak by se mi možná zadařilo. Možná.
Proč mě nechali vystudovat tolik škol, když na mě po tom zanevřeli? Vím, že takový nejsem sám. Dokonce už vím i to, že to asi jinak nejde. Že uplatnění najdou jen ti nejotrlejší a nejsilnější. V dnešní době je už i talent nejspíš na nic. Bez kontaktů jste nic. Bez odvahy a dávky drzosti jste nuly, ať v sobě třeba máte něco ze Shakespeara a něco z Mozarta. A já to něco měl. Nechci, abych vám připadal jako vychloubačná husa, ale byl jsem od přírody nadaný. Měl jsem talent na psaní textů i hudby. Ještě než jsem nastoupil do první třídy hrál jsem na klavír a na housle, komponoval menší skladbičky. Na střední jsem stvořil symfonie a dvě shakesperovské tragédie. Pěkné, ale prý neproveditelné. Že jsem talentovaný hoch k mým uším doléhalo ovšem jen do té doby, než mi přestali říkat Berte. O onen přídomek jsem přišel, jakmile mě poprvé oslovili „Doktore Gabene.“
Bert byl přirozený talent, doktor Gaben nula.
Neexistovalo nic, coby mi mohlo pomoci. Nebo spíš nikdo. Stal jsem se zatrpklým a nepřístupným vůči komukoliv.
Čím víc jsem hořel touhou po poznání, tím víc jsem měl den ze dne chladnější srdce. Posléze jsem už nedokázal ani mít někoho rád. To způsobilo můj pád do bezedných hlubin věčného odříkání.
Tehdy, když mé city pohasly docela, jsem to všechno vzdal.
Až tehdy. Bohužel. Kdybych projevil jen trochu duchapřítomnosti, tak jsem tak učinil již dávno. To bych se z toho nejspíš ještě vyhrabal. Ale takhle jsem v tom byl až po uši a nenašel se nikdo, kdo by mi podal pomocnou ruku. Ani mně samému se do toho nechtělo. Bohužel jsem se tehdy ještě zachránil.
Ale co jsem tím získal? Jelikož jsem od sebe už všechny svou arogancí odehnal, tak nic. Vzdal jsem se dalšího marného bádání, abych mohl začít normálně žít. Pozdě. Nikdo mě nezdravil, nikdo se ke mně nehlásil. Všichni mě nadobro opustili. Moc jsem jim ublížil. Chápal jsem je. Zradil jsem své přátele. To se nedělá.
Miloval jsem to, jak říkali: „Náš Bert, ten má talent.“ To bylo ale tak všechno. Nijak jsem jim nikdy jejich přízeň neopětoval. Vždy jsem si vystačil sám. Ostatně proč bych se já, talentovaný, měl bavit z těmi břídily? Takto jsem se tázal sám sebe kdysi, nyní zněla má otázka jinak: „Proč bych se já talentovaný neměl bavit s ostatními, byť břídili?“ V tom byl zakopaný pes.
To, že jsem dovedl lépe využívat svůj mozek, ze mně ještě nedělalo lepšího člověka. Všichni jsme si přeci rovni. I vy a já.
Pochopil jsem to všechno až moc pozdě. Nejspíš proto, že jsem o tom dříve nepřemýšlel. Tehdy jsem žil v domnění, že se o mě můj talent v budoucnosti postará. Postupem času jsem ho ale začal ztrácet. Proto mě všude považovali za ucho, a proto mé práce nešly na odbyt. Myslím si, že ze mě mé nadání vyprchalo spolu s poslední dávkou citu. Jedno bez druhého nejspíš nedokázalo existovat. Já bez obého bohužel ano.
Stal jsem se okrajovým členem společnosti. Něčím horším než krysou, neboť jí jsem byl už předtím.
Nyní mi společnost činila to co jsem já dělal jí celý život. Ignorovala mě. Ba co víc, pohrdala mnou. Snášel jsem to těžce. Pykal jsem za své hříchy. Za svou pýchu a svůj promrhaný talent. Litoval jsem se. Hořekoval jsem nad svým osudem. A už jsme zase u toho. Opět jsem myslel jen sám na sebe. Nenapadlo mě, že bych se mohl třeba snížit k tomu, že bych požádal své bývalé přátele o odpuštění.
Mylně jsem se domníval, že tak učiní oni. Někdo tomu říká naivita, ale já proto mám jiný pojem - zatvrzelost, nebo ještě lépe zabedněnost.
Už jsem nežil, ale pouze přežíval. Jelikož se se mnou nikdo nebavil, nepronesl jsem za den ani jedno slůvko. Co za den? Já vám někdy nepromluvil třebas celý měsíc. Klesl jsem na nejnižší úroveň. I špinavý zápach budící bezdomovec na tom byl lépe než já. A to jsem měl diplom. A to jsem měl talent. A to jsem měl lepší šanci než on. A to jsem měl... Měl jsem toho hodně, ale nyní nemám nic. Jsem švorc i co se týče iluzí.
Mě už může zachránit jen láska. Byl jsem skeptik a říkal jsem si, že už ji nenajdu. A skeptici mají vždycky pravdu. Věděl jsem, že ji potřebuji, nějakou oporu, a nic jsem proto opět neudělal. Lidstvo jsem už zavrhl úplně. Člověku totiž může pomoci jedině člověk. Co naplat, že se snažíme spojit kontinenty, že máme mobily a internet, když jsme si čím dál tím vzdálenější. To co nám mělo pomoci nás zahubí.
V mém případě tomu tak bylo.
Můj talent mě přivedl na rozcestí dvou cest. Můj prokletý talent, který jsem už neměl. Nyní jsem si mohl vybrat ze dvou možností. Buďto pokračovat v marnotratném životě a doufat v nemožno, nebo se zbavit všech pocitů a začít znovu žít.
Jelikož jsem už měl dost té sužující pouti od narození nikam, zvolil jsem druhou možnost.
To co najdou bezdomovci ráno viset na stromě, toho bude důkazem. Nejspíš se uleknou, a pak zavolají sanitku. To už bude pozdě. Už teď je pozdě. Už dávno bylo pozdě. Už tehdy když jsem se narodil bylo pozdě. Už tehdy jsem získal tu výsadu, že jednou zemřu. Proč se tomu však nestalo už tehdy? Proč až teď? Abych se mohl trápit a nakonec utrápit?
Asi si nyní myslíte, že neznám odpověď, ale to je omyl. Já jsem na to přišel. Dalo mi to hodně práce, ale nakonec se mi to podařilo. Pochopil jsem smysl života. Ono totiž není vůbec důležité, co děláme, čeho dosáhneme, jestli máme děti, nebo ne, jestli jsme si uchovali čisté svědomí, či zda jsme ho poskvrnili, o tohle nejde a ani nikdy nešlo. Jde o něco jiného. O něco mnohem jednoduššího. To po čem bádáte je tak prosté, že by na to mělo přijít už i malé dítě.
Stále nevíte?
Poradím vám hádankou. Začíná se to narozením a končí se to smrtí. Co to je?
Ne, není to život. Život smrtí nekončí. Abych vás vyvedl z dalšího omylu, pak jí ani nezačíná. Ale to už bych vám poradil moc. Snažte se taky trošku sami.
Každý si na to totiž musí přijít sám. Tak jako já.