Absint

   Otevřely se dveře od kavárny a vešel malý, kulatý pán. Kloboukem hodil na nejbližší stolek a přistoupil k barovému pultu.

   - Absint máte, prosím?, zeptal se velmi, velmi zdvořile.

   Barman na něj zvědavě pohlédl:  - Absint?...samozřejmě, a natáhl se na polici nad sebou.

Odměřil skleničku tyrkysové tekutiny a když ji hostovi podával, zeptal se: - Pán ráčí být básník?.

Mužík se zarděl jako pivoňka: - Básník, to je silné slovo,  ale…

- Snažíte se, že?, doplnil mladý barman. Neznámý ho začal zajímat.

- Tak tak, přitakal muž a obrátil do sebe poslední kapičku absintu. – Vždyť vy se také snažíte…

   Barman překvapeně vzhlédl:  - Jak to víte? A loktem odsunul hloub do barpultu popsaný list papíru.

   Muž několikrát nervózně otřel dlaně do kapesníku: - Vím, že píšeš, ale pořád nejsi spokojený, přešel náhle na tykání. - A jak to vím? Všechno vím. Nevěříš, viď, pokračoval neznámý, - nikdo nevěří…, rozpřáhl ruce a v teatrálním gestu se otočil k prázdné kavárně. – Ani jeden mi nevěříte, promlouval k opuštěným stolkům. - A přitom – všechny vás znám! Všechny!!!

   Barman nenápadně mrkl na hodinky a mužík gesto zaznamenal. Jako by si teprve teď uvědomil směšnost svého počínání, rozpačitě si přejel rukou po pleši a vysmrkal se. - Pardon, chlapče, pardon, vrátil se zase k původnímu chování. – Ještě jednu, natáhl ruku s prázdnou skleničkou, ale tentokrát s pitím nepospíchal. – Jak to jde?, kývl hlavou směrem k rozepsané básni, kterou ovšem nemohl vidět. S klepnutím položil skleničku na pult a vztyčil prst v nabádavém gestu:  - Být vámi, změním poslední sloku - nemá správný rytmus. Čistý sonet to ale nebude ani pak…Příliš mnoho slabik, příliš mnoho slabik, zase zvýšil hlas.

   Barmanovi začínal být maličko nepříjemný. Pan Všechnovím, pokřtil si v duchu  toho divného kulatého pána. Co mohl vědět – ale…JAK TO MOHL VĚDĚT?!

    – Jak víte, co píšu?, zeptal se a snažil se zachovat klid. – Jak to vím?Jak to vím?, divný host do sebe obrátil zbytek absintu,  nadechl se, teatrálně rozpřáhl ruce jako prve, -  a pak  je zase svěsil podél těla. – Stejně bys mi nevěřil, pronesl klidně.  Kývl hlavou směrem k absintu: - Kolik platím?, a vytahoval portmonku. Barman se rozhodl, že neznámého jen tak odejít nenechá. - To nechte, to je na mě, mužík na něj tázavě pohlédl, -… ale jak to myslíte s tím sonetem?

   – Už jsem říkal: příliš mnoho slabik. Stačí změnit poslední sloku. Má úcta, pane, dvěma prsty se dotkl krempy klobouku, otevřel dveře a vyšel na ulici. Barman vyběhl téměř za ním, ale ulice už  byla liduprázdná. Zakroutil hlavou a vrátil se za pult. Téměř proti své vůli vzal tužku a rozepsanou báseň opravil podle rad malého pána. Bylo to lepší. Zlostně mrskl tužkou, až se rozlomila. Jedna půlka spadla pod pult, kde ji později odpoledne našel kolega. - Co tady kdo dělal s tužkou?,  zeptal se. - Ale, takový divný chlap sem přišel…, řekl barman. Kolega doplnil: - …malý, v klobouku - a pil absint? Ten sem občas chodí, asi trochu mešuge, ale vyhodit ho nemůžu. Nic nedělá, má jen divné řeči: říká, že je naše druhé já.

/15.února  - 26.února 2005/