Nedávno jsem měla narozeniny. Nic moc kulatýho. Na můj vkus dost vysoký
číslo. To spláchne bonboniéra a kytka. Zlatu už jsem za ty roky odvykla.
Bonboniéru sežerou potomci, kytku časem vynesu s jiným rodinným sajrajtem
do popelnice.
Příjdu domů, nikde nikdo. Ale v předsíni nová osobní váha na podlaze vyzývavě
se válí. Není to náhodou od rodiny útok na mou postavu?
No co, nikdo není doma, nikdo se nebude s přiblblým úsměvem vyptávat kolik to
ukazuje.
Tvar má hezkej, ale taková malá, sotva na jednu nohu.Šetří se místem, kde se dá.
Displej zůstal tmavej. A ještě v tom nějak podivně praská. Dnes aby měl člověk
inženýrskej titul, jinak si s těma technickejma sračičkama ani neškrtne.
Nějakej zmetek za pár korun. To se zas rodina vyznamenala. Já jim nakupuju,
vyvářím, peru, žehlím, uklízím a voni tohle.
Ale už přichází synátor.
A prej "kerej blbec mi rozdup diskmana"? |