Já
takové metrum deště, klapot podpatků
na schodech, sežrali všechny nádechy
mezi slabikami, slova už neřeší
příliš velký problém
příliš užvaněné souvislé
řeči, no a co, zač by se měla
stydět řeka? zajíklá,
plynulá?
ON
až ten, kdo vyvržen ženou
jak chuchvalec slizu
jen zlehka plenou
otřený
spatří poprvé v dospělosti
poprsí ženy, to už bude
vydulým významným náznakem
účetního, knihkupce, kaprála
dychtivě se pak zeptá
a kde je celá
maminka?
Možná
a ty se staneš „rider on the storm“
osedláš bouřku a budeš rajtovat tygra
věčně na cestách, prachem zplenělá
tak stroze upřímná tvář
přestaneme lhát? A já říkám
ano, ano, já říkám…. | 
